Zpěvy staré a nové Číny

Úvod B. Mathesia k vydání z r. 1950

ČÁST PRVNÍ

Vojenská písnička

Vojáku, tys můj kamarád
jdeš sem mnou bok po boku:
císař pán něco poručí,
a žádné děvče v náručí.
Vojáku, tys můj kamarád
jdeš sem mnou bok po boku.

Vojáku, tys můj kamarád:
až meč ti sklouzne z rukou,
můj podchytne tě těžký štít
a chci ti jako bratr být.
Vojáku, tys můj kamarád
až meč vyklouzne ti z rukou.

Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
Jde žlutá pára z měsíce,
z bambusu vříská opice.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.

Š'-ťing

Na mne-li myslíš...

Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Cen.
Když na mne nemyslíš
už ani trošinku --
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku!

Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Vo.
Když na mne nemyslíš
už ani trošinku --
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku.

Š'-ťing

Dopis děvčete

Miláčku, nechoď do naší vesnice,
naši to neradi vidí.
Tebe mám ráda ze všech nejvíce,
nesmí to být -- znáš lidi!
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují -- to už jsou naši.
Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!

Miláčku, nelez k nám za noci přes tu zeď,
mohl bys moruši zlomit,
tebe mám ráda -- buď rozumný, hleď,
naši se budou zas zlobit.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují -- to už jsou naši.
Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!

Miláčku, nešlap na záhon lilií,
lehounce moh bys je zlámat.
Ze srdce krev mi to pomalu upíjí --
o tobě chce se mi zdávat.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují -- to už jsou naši.
Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!

Š'-ťing

Na hrob válečníkův

Zpod sněhu ven se dere prvosenka.
Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží.
Nás, od žití jež dělí stěna tenká,
východ ni západ slunce nevzruší.

A přece stále potok loukou pádí,
vždy znovu jeseň tykve vyzlatí
a stále nově luna ženy svádí,
vždy bude cvrček v trávě crkati.

Bylo jich mnoho, pevně koně vedli.
Tisíce bitev sláva -- prachu mrak.
Co z hrdinství? -- Jen pahorek ssedlý;
na něm jak oheň kvete rudý mák.

Konfucius

Píseň o bílých hlavách

Bílý je v horách napadaný smích,
bílá je luna v polích oblačných.

Když mého pána rozdvojil se cit,
proč -- jeho žena -- mám tu déle dlít?

Číš naposledy vínem naplním,
odpluji odtud v svitu měsíčním.

Vlny mě Jukou budou kolébat,
též dvojí se: na východ, na západ

a navždy. -- Srdce, co jsi těžké tak?
Proč, nevěsty, vám slzy kalí zrak?

Váš druh je věrný. Smát byste se měly:
vždyť společně vám stáří hlavy zbělí

a budou bílé jako horský sníh
bílé jako luna v polích oblačných.

Wen-ťün

Vějíř

Vějíři z hedvábí, ty lichotný a hladký,
ty sněhu bělejší, bělejší jinovatky,

jak luna kulatý, když kráčí oblohou,
jdi k němu, vějíři, jdi za mne nebohou!

Buď ve dne, v noci s ním, skýtej mu doprovod,
tvůj vánek chladivý měj vůni stinných vod!

Pak -- chladný podzimek až lehne do kraje
a žlutým listovím si vítr zahraje --

on v skříně zásuvku tě hodí nedbale
jak symbol, vějíři, znak lásky nestálé.

Pan Ťie-jü

U pavilonu orchidejí

V posledním jara měsíci
o svátku smíření
čtyřicet dva se sešlo nás
na kopci Kuej-ťi.
Mladý tam přišel, starý též,
kdo vtip jen v hlavě má,
kde orchidejí pavilon,
sešlo se čtyřicet dva.
Vysoké hory, příkrý sráz,
bambusů hustý les,
potůček lesklý, klikatý,
jak ještěrka travou lez.
K potůčku muži usedli,
mužů nás čtyřicet dva,
na listu lotosu vína číš
po proudu vyplula.
U koho list se zastaví,
vypije vína číš,
improvisuje veršů pár,
číš novou pošle níž.
Loutna ni flétna nezněla
rytmem tam perlivým,
jak cimbál časem zvučně třesk
zvonivý jenom rým.

Den byl jak zlaťák z mincovny,
když cinkne po prvé,
na plnou hubu vítr dul
v pupence lepkavé.
Velký svět plynul oblaky,
malý si s potápkou hrál,
rezavý křižák slavnostně
novou síť vyplétal.
Oblaků hrady plynuly
v dalekou, cizí zem:
hlavatý pulec u břehu
mrcasil ocáskem.

Hodino jasná u vody!
Okamžik žijeme jen!
Ten zpívá o svém domečku,
onen že život je sen.
Oba však pijí vesele
chladivé chvíle mok.
Dnes zapomenem, přátelé,
na stáří kovový krok!
Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
smutek tě prolne přec.
Přece však, přec tvé touhy cíl
stále je jiná věc!
Dnešní tvá radost zítra je
zavátých řada stop.
Čas uplouvá, čas uplyne,
doba tvá, součet dob.
V přítomnu kus je minula,
v přítomnu smrti je kus:
veliký živote, na dně tvém
proč smutek je, smutek a hnus?

Až dodnes já však nevěděl,
nevěděl, co dnes vím:
smutek všech lidí starých dob
taky že smutkem mým.
Když pryskyřicí ze starých knih
zaroní smutku dech:
dnes vím, my -- lidské děti -- jsme
rovny si v starostech.
Jako my do knih starých dob --
tak se též zahledí
po čase nový lidský rod
na slavnost smíření,
kterou nás slaví čtyřicet dva
dnes na kopci Kuej-ťi:
v skrytého smutku dědictví
slavnostně nastoupí.
Přátelé píší u vody,
ten starý, ten zas mlád:
o ženě, domě, věčnosti,
co umí rozehrát
nervy mu, cit a obraznost,
a každý přec dobře ví,
že na dně všeho skryto spí
zármutku dědictví.

Tak, čtenáři pozdní veršů mých,
až k nim se nakloníš,
po staletích a staletích,
možná že ucítíš,
jak smolnou vůni borovic
starého smutku dech:
ssaj tiše jej a pokorně
a dětem svým též trochu nech!

Wang Si-č'

Výjev pozdě na jaře

Dokořán okno -- sedím, čtu a sním
o Knize proměn. Vlaštoviček pár
se kmitá kolem police mých knih
a za listem list jako kapky deště
mi tuš kane s korun okvětních.
Čtu Knihu proměn, nemyslím,
jak dlouho bude letos jaro ještě.

Jie Li

Chrysantémy

V nádheře pozdní kvetou chrysantémy --
zperlené šedou rosou natrhám;
čistotou vaši nassát, chrysantémy,
sám k číšce vína s vámi usedám.

A slunce klesá, voli táhnou domů,
motýl si sed na číšky okraji.
Já ztratil svět hry, neklidu a shonu
a našel život, v kterém nehrají.

Tchao Jüan-ming

Za dům už spadla...

Nápodoba starověku

Za dům už spadla slunce koule rudá
a jarní vítr chladí vějířem.
Noc průzračná se nebem rozklenula,
chce s námi pít: víno a krásu žen.
Zpívejme, pijme, noci, než je den!
Dopěto. Vzdychám. Jsem snad zarmoucen,
či šťasten? Otázka, hle, odvěká.
Dvě věci dojmou vždycky člověka:
na čistém nebi luny bílý led,
v kalíšku zářný, rozdýchaný květ.
Věčnosti vteřiny, kdo tvoji slávu poví?

Že za chviličku oblak lunu skryje
a vítr schvěje květy magnolie? --
Pst! Tiše! Kdo ví? Kdo ví?

Tchao Jüan-ming

Nezdárné děti

Mám šedivou hlavu a sval mi změk;
z mých synů se žádný nepoved:
A Šu (let šestnáct) je líný jak veška,
A Süan (let patnáct) číst neumí dneska,
Jung a pak Tuan (těm třináct je let)
oba mi tvrdí: je dvakrát dvě pět,
A Tchung (let devět) jen po stromech lozí --
vypijme číši: tak tomu chtí bozi!

Tchao Jüan-ming

Návrat

aneb co si zpíval pan Tchao Jüan-ming cestou domů,
když složil v městě svůj úřad

Domů, domů jde ta cesta,
domů pojedu, než býlí
zahradu mi zaplevelí --
dost jsem světu otročil!
Člunek lehce klouže řekou,
vítr nadouvá mi šaty:
-- Poutníče, kam jde ta cesta? --
Soumrak nad krajem se snes.

Starou střechu vidím zase,
radost kroky okřidluje,
sluha u vchodu mě vítá
a na prahu dětí křik.
Zahrada sic zarostlá je,
ale chrysantémy kvetou
jako kdysi. V ruce ručku
nejmladšího -- vstoupím v dům.
Na stole je džbánek vína,
číšku naplním a piju:
na svůj příchod poutníče!
Víno crká, patro chladí,
břečťan po stěně se plazí.
Jižní okno do kraje!

Zahrada má bohatější
denně je a důvěrnější;
nikdo tady na má vrata
nezaklepe -- sám jen s holí
bloudím, civím do modra.
Obláčky tam od hor táhnou
líně bez plánu a cíle,
unavení ptáci vklouznou
do hnízd, večer stíny hází,
domů půjdu, ale dříve
pohladím tvou kůru, sosno,
drsnou kůru rezavou.

Tak bych tedy byl už doma!
Samotě se budu učit.
Svět a já -- my dva se k sobě
nehodíme. Co mám hledat? --
Já nic přece neztratil!
Potlachat si mezi svými,
knížek pár a drobet hudby --
křehce plynou hodiny!
Sedlák přijde ke mně, poví,
že je na cestě už jaro,
západní že pole bude
bude nutno zejtra poorat.

Projedu se volným krajem,
zavesluju v modré loďce
utichlými rybníky.
Vylezu si na kopeček:
zelené a mocné duby,
z mechu kloktá pramínek --
roste to a plodí, stárne
podle míry, podle doby
docela tak jako já.
Čas že k odpočinku? -- Aťsi!
Jakpak dlouho chtěl bych ještě
běhat tady po světě!

Starost život nezacloní.
Bohatství a moc? -- co do ní!
Den můj už se přechýlil.
Oč se starat? Kampak spěchat?!
Za jasného rána vyjdu
v pole, hůl zabodnu, pleju
býlí, pole doorám.
Bůh už sotva bude ze mne --
na příznivý den jen čekám,
abych sám šel cestou svou.
Zatím veršů pár tu složím
u potoka v rosné trávě,
nebo vylezu si tuhle
na kopeček Tungkao,
zapískám si písničku.

Tak chci žít a tak chci umřít;
radostně brát vše, co přijde,
-- mlč, mé příliš chytré srdce! --
za všechno, cos dalo, nebe,
za všechno, co dáš mi, nebe,
dík -- a pár těch veršíčků!

Tchao Jüan-ming

ČÁST DRUHÁ

Jdu kolem krčmy...

V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím hluší
bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije -- každý ví! --
a já mám být sám střízlivý?!

Wang Ťi

Fragment

Smutna jsi, noci podzimní!
Měsíc jasně svítí!
Všechno spí.
Člověk jde s ženou svou, bolestí,
po bílém jíní!
Dívám se na Mléčnou dráhu;
kačírek -- slyšíš -- kách!
Byliny, voňavé byliny na horách!
Myslím na tě, a ty o tom nevíš!

Lü Čao-lin

V Čžunnanských horách se dívám

na daleký poslední sníh
Vysoko, chmurně do nebe ční
čžunnanských hřeben hor.
Bílá tam skvrna: poslední sníh
u kraje oblaků.
Za leskem oblačným nebes květ:
světelný, jasný, zářivý kout.
Do mého města odtamtud padá
chladného větru proud.

Cchuj Jung

Chrám

Přestalo pršet
po noci a dni.
Šťavnatá, temná
barvo zeleni!
Vran nepořádný houfec
vyletěl
a na zvonici mezi stromy sed.
Dlouhý chrám stojí
něm a tich,
v celu se vrací
úsměvný mnich.
Den celý stojím
u vrat kláštera,
dívám se na sosny --
jak po kmenech
jim kmitá
stínů hra.

Li Š'

Na Manském chlumu

Na Manském chlumu k městu zády
jsou starých mohyl přísné řady.
Tisíc let nad nimi šlo --
a pod nimi je město Po,
kde, večer když se nakloní,
zpěvy a zvony zazvoní;
na chlumu však neslyší nic,
jen cedrů šum, šum borovic.

Šen Čchüan-čchi

Co jsi mě opustil...

Co jsi mě opustil,
sama jsem zůstala,
samotná musím tu
žít;
ruka má marně
rozplést se chystala
zmotanou klubka
nit.

Co jsi mě opustil,
vadnout jsem začala,
po světě chodím jak
stín;
jsem jako úplněk,
co noc je ze mne,
milý můj,
míň.

Čang Ťiou-ling

Daleko je měsíc domova

Z temného moře
vyrůstá měsíc.
V daleké zemi
teď rozkvétá též.
Láska svůj truchlí
daremný sen --
čeká na vzdálený večer.
Zhasínám světlo --
jasněji měsíc
svítí v mé hoře.
Noční šat oblékám --
chladné je jíní.
Ruce mé, ruce,
kterak jste prázdné,
říci to všechno!
Spánku, sen dej mi
o návratu domů!
Spánku, sen nemůžeš dát:
mé toužení stále mě budí.

Čang Ťiou-ling

Obora bílých jelenů

Vysoko chladně
stojí kol hory.
Shořívá večer.
Host cizích hor,
bloudím tu sám.
Nevím, co dělají
v sosnových hájích
domácí lidé.

Vidím jen stopy
cest, kudy prošli
večerní rosou
jeleni bílí.

Pchei Ti

Sněživá noc na horách

Pokleslo slunce ve tmy tenata,
studená chýše sněhem zavátá.
Pes zaštěk u vrat: skrze sníh a tmu
se pozdní poutník vrací k domovu.

Liu Čchang-čching

ČÁST TŘETÍ

Jarní ráno

Nevidím v jarním spánku
vycházet denici;
slyším však: vítají ráno
v sadu mém slavíci.

Než svítalo, rokotal déšť tam --
ó poryvy větru! --
a vím, kolik před domem
opadlo květů!

Meng Chao-žan

Jívy u mostu přes řeku Fen

V tom ktraji tu já už jednou žil,
někdy a nevím kdy.
To já se jenom navrátil
do rodné krajiny.
Chvějivé jívy, stařenky,
co nad vodou tu spí,
jenom mne zhlédly, hnedky se
roztřásly radostí.

Cchen Cchan

Potok u domu pana Luana

Sviští a skučí
do deště vítr podzimní.
Bystřina tluče
do břehu mezi kameny.
Do vody skáču --
v kapičky roztříštěna
vzlétá...
Volavka vyplašená
se vrací.
Slétá...

Wang Wej

Odpověď

Má stará hlavo,
dnes už milujem
jen ticho samoty.
Ta srdce nezvichří,
ran balzám chladný.
Domova lesy,
cíli nejdražší!
Jde vítr z borovic,
mé stužky rozplétá
a odnáší.
Na horách měsíc,
loutna tiše zní.

Života moudrost?
Píseň rybáka
zpívaná z dálky
přes vod bezmezí.

Wang Wej

Lüančijské peřeje

Podzimek šedivý na řeku mrholí.
Do bílých balvanů bije proud peřejí,
zpěněných peřejí; mělkými tratoly
brodí se volavky vážnými kročeji.

Wang Wej

V bambusovém háji

V bambusech nejsou lidé,
v bambusech sedím sám,
tu na loutnu zahraju tiše,
tu sobě zahvízdám.
Kdo, řekněte, lidé, kdo ví,
kde v bambusu sedím sám
a na východ srpečku luny
bambusem pozírám?

Wang Wej

Koliba na horách

Uťal jsem mladou břízu,
na stříšku přitesal,
přehršle vonných travin
do jejích skulin dal:
mlha, dneska jež bloudí
přístřeškem březovým,
možná že zítra už zkropí
dole tam krovy
cizích mi lidí
deštíkem vonivým.

Wang Wej

Zamilované místečko

Znám místečko: je to kámen
u jasného pramene.
Jinde mi nechutná víno
jako tam -- jinde ne!

Jarní mi rozumí vítr:
zasype květů mě stem,
vrbovou větvičkou žehná
číšce mé nad pramenem.

Wang Wej

Letní večer na horách

S lijákem proudným
večera chlad
na hory pad.
Za lesem záře --
ovlhlý měsíc
v zelené páře.
Nad smrky -- zřídla,
dešťové vody
zpěněná zřídla
ze skal
se řinou.
Crčení vody nad krajinou.
V bambusů háji
nad rybníkem
pračky už došplíchaly.
Roj leknínů bílý
se uklání chvíli
rybáře veslu.
Ozáblý deštěm
oslněn leskem
podeštné chvíle,
chvěju se lehce
jak stéblo trávy
časínko zjara.

Wang Wej

ČÁST ČTVRTÁ

Tři kumpáni

Jasmínu loubí. Sedím u vína,
zve dobré druhy dobrá hodina --
a já jsem sám. Vtom náhle nad strání
kulatý měsíc se mi uklání,
já jemu. Se mnou v modrý nebes klín
můj kývá stín.
Společnost poklonami nešetří --
tak byl jsem sám, a teď jsme tři.

Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš?!
Stín zdvíhá pohár. Copak nevidíš,
že dneska za vás za oba
pít musí moje hříšná nádoba?

Co je to ale, chlapci rozmilí?
Já piju -- vy jste z toho opilí!
Měsíc se motá, žvatlá ke stínu,
ten se snítkou zas tančí jasmínu,
jen já tu sedím klidně při víně,
jim připíjím a dobré hodině.

Tož loutnu sem -- a píseň se mnou noťte,
pak na kutě mě, chlapci, doprovoďte,
vždyť do jedné se vejdou postele
kumpáni světlé noci veselé.

A zejtra navečer, až první hvězdy vzplanou
u vína v loubí, chlapci, na shledanou!

Li Po

Když čekala jsem...

... na mramor schodů
závoj jíní pad,
podzimní noci vlhkem
zvlh mi šat --
i šla jsem domů.
Jasně zacinklo
mé křišťálové portiéry sklo:

a omželý jak střípek zrcadla
nad buky stála
luna prochladlá.

Li Po

Krčma na jaře

Sedm bílých koní
letí.
Jarní vítr honí
je kol zkvetlých snětí.
Před hospodou -- přijde host? --
starý krčmář seděl.
Sedm jezdců vyklání se z postříbřených sedel.
Sedm jezdců -- všechněm dost:
mladé jaro, děvče šumné, staré víno.
Sedm jezdců s koní seskočilo

Li Po

Poutník se probouzí v hospodě za noci

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc -- či sem napad sníh?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.

Li Po

Válka v poušti Gobi

Krev pije chtivě písek pouště Gobi,
krev kane s hvězd a země jeden sten;
lehátko vůdcovo dnes děvče neozdobí,
vůz jeho se srpy už čeká zapřažen.

A všechny země do plamenů vzplály.
Posli se ženou se nocí úprkem.
Jde vražda -- v praporce se místo roucha halí --
smršť písku žlutá víří bojištěm.

Knížete Lulana, hle, hlava v písku leží.
Chánové mnozí klesli, nevstali.
Ve vojáků vous jinovatka sněží,
o lidský mozek rvou se šakali.

Vítězství letí -- stříbrný roj ptáků --
po štafetách až v palác k císaři.
Vojáci táhnou domů, štěstí v zraku;
u cesty klečí ženy -- sochy bez tváří.

Li Po

Ve Východních horách

Doma ve Východních horách
nebyl jsem řadu let...
Kolikrát v Bílém dole
beze mne jasmín kvet?
Oblak tam beze mne mizel
do dálky samotný...
Za který dům jsi klesal
měsíci stříbrný? ...

Li Po

Zpěvné přízraky

Teď ještě jeden vína džbán
buď vyzunkán!
Svit bílý po cestách svítí.
Už nebudu mít nikdy dost --
jsem pluh, jsem oblak host
a do cesty prší mi kvítí.

Ret žvatlá, oko bdí.
Kdos rozhodí
mi okno před zraky:
roj ptáků táhne mlhou
a srdcí našich tmou
jak zpěvné přízraky.

Li Po

Po bitvě

Hovím si v sedle svého nepřítele.
Hnědáku, k domovu teď jedem jeden skok!
Vzduch odpočívá od kopí si třesku,
jen bludný šíp jak komár zabzučí.
Jde bílým pískem luny chladný krok.
V pevnosti vzaté občas zabručí
tlumený buben, opojený gong.
Štíhlé údy
v hedvábí lesku --
zřím děvčata tančit.
Ryb mnoho dneska mřelo v rybníce.
Můj zlatý meč je v pochvě temně rudý
a jako huspenina lepí se.

Li Po

Rak

Jen vypij, bratře, tři sta číší vína,
strast opustí tě jako žena líná
a budeš svoboden:
když v světě smutků víc než číší -- zbývá
být věčně opojen!
Proč hladem slávu si jak jiní vydobývat?
My na terase chceme líně snívat.
Rudého raka rozčtvrť! Je už dovařen.
Čtvrť strast, čtvrť zármutek, čtvrť bídu, bratře, sten --
my vyssajeme je až tvrdé po krunýře,
skořápky tady v kupky navršíme
k pohárům, jež jsme dopili:
na křídlech věčnosti tep času přehlušíme,
přejedlí smutkem, vínem opilí.

Li Po

Perly a růže

Když jsem ráno růže
v hedváb vyšívala,
trošku jsem si vzdychla.
Do prstu mě jehla píchla:
bílá růže
zčervenala.

Ve válečné dáli
dlí můj milý.
Krev snad roní.
Slyším dusot koní?
Jeho koní?
Ne - to mé srdce mi jak mladé hříbě zvoní.

Slzy v hedváb kanou
bez konce a cíle:
Ruka má je vetká
tam jak perly bílé.

Li Po

Píseň o starosti

Ne, číše ještě ne! Přej, hostiteli, hosti
nejdříve zazpívat vám píseň o starosti.
Když starost přichází, tu píseň umlká
a mrtvý cvrček ten už necrká...
O--hé! ... O--hé! ...

Ctná vína lisuješ, ó pane, v tlustém sudě,
já štíhlou loutnu mám, jen mečík v pochvě rudé.
Pít víno, v loutnu hrát se dobře hodí jen,
když zlato v sáčku je, meč z pochvy netasen.
O--hé!

Je nebe věčné. Kéž dá věčnosti půl zemi!
Jak dlouho těšit se ze světa, vína je mi?
Sto let -- to je málo, sto let je příliš moc:
Za každým životem přec zívá hrobu noc.
O--hé! ... O--hé! ...

Vidíte: v údolí ve svitu měsíce
jak zmrzlých po hrobech tam skáče opice,
jak vřeští, cupotá, hle -- brzy začne výt! --
Teď plné číše sem! Teď, bratři, čas je pít.
O--hé! ... O--hé! ...

Li Po

Pavilon z porculánu

Jezero jasné v temně modrém světle --
ostrůvek -- na něm malý pavilon
se sloupky zelenými, bílými,
pavilon z porculánu.

Pružného tygra napjatý jak hřbet
vrhá se na malinký ostrůvek
z nefritu můstek.
Na terase sedí tam Li Po
s přáteli při víně a v náladě.
Jak plachty na jezeře nadouvá
vítr jim šat.
Čas prchá. Hovoří se sem a tam,
historky rodí se a zmírají,
tu a tam někdo šoupne do týla
kulatou čapku, rukáv vysouká
a namaluje verš.

Jezero leží v temně modrém světle
a v jezeře -- ten zázrak! -- na hlavě
si stojí sloupky bílé, zelené:
společnost vzácná stojí na hlavě,
na hlavě pije, píše na hlavě,
na hlavě plují plachty šatů jim,
na hlavě stojím tam i já, Li Po,
a z porculánu malý pavilon.

Li Po

Věčná písmena

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh --
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne --
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já:

Li Po

Na smrt starce z města Süan, který pálil dobrou pálenku

Pálíš přec ještě
i z rýže podsvětí
pálenku vonnou,
které jsi říkal
"Dubnové slunko",
staroušku mrtvý?!

Tam v městě stínů
není však Li Po:
komu to prodáš,
kdo vypije ti to?!

Li Po

Seděl jsem sám

Seděl jsem sám a sám jsem pil,
mrzoutsky čelo vraště.
Lupínky květů padaly
v záhyby mého pláště.

Opile vstal jsem, těžce šel --
měsíc mi cestu poví!
Do dálky pustá pole šla
A ptáci spali v křoví.

Li Po

Podzimní ráno na horách

Věnováno panu Lu, výběrčímu daní

Blízko je všecko vzdálené,
když lesy kvetou podzimně
a my jsme sami.
Z koliby vyjdu --
hory, modré hory,
obláčky bílé, staří známí,
zdraví mne,
mne, živou tečku mezi nebem, zemí:
čekají na mne mezi piniemi.

Li Po

Probouzím se opilý za jarního dne

Je život lidský krátký sen --
proč tedy se tím trápit jen?
Jsem po celý den opilý.
U krčmy v trávě usnu na chvíli
a probudím se, hledím zahradami:
pták křičí někde mezi křovinami.
-- Prosím tě pěkně:
večer je či ráno,
podzim či jaro?
Slavík jarně zpívá --
jsem dojat, chci si povzdychnout.
Zalezu tedy zase ve svůj kout,
zpívám si, zpívám,
k nebi líc:
při džbánku vína
čekám na měsíc.

A kde je starost?

Li Po

Sedím a dívám se na hory

Zastavení v životě

Již omrzele odlétají ptáci
i unavený oblak v dál se ztrácí --
jen my zůstanem,
Ťing-tchingu, má horo!

Viď -- tak brzy
nás neomrzí
dívat se na sebe:

tebe na mne
a mne na tebe.

Li Po

Loučení v krčmě u Zlatého pahorku

Večerní vítr v přeletu
sem sněží květy akátů
a krčma voní.
Děvušky štíhlé země Wu
(má krásné ženy země Wu!)
nízko se kloní:
-- Budete, pane, ještě pít?
To dobří chlapci Zlatých hor
se přišli se mnou rozloučit.
Já dál jdu zas, já jdu zas dál,
pohár se vrší na pohár,
poháry zvoní.
-- Vy, pane, zeptejte se vod
Modravé řeky -- na východ
jež pod vámi se vlní:
je delší řeka, či náš stesk
z rozloučení?

Li Po

Na zříceninách paláců Su-čou

Zborcený teras
zhoustlý sad,
oblékly vrby
nový šat.
Zelenou vodou
splývá
vodních trs kaštanů
Zpívá
nápěvek hravý.

Ze staré slávy
zbyl už jen měsíc
nad řekou Západu:
ten, který zářil
kdys na krásné ženy
v palácích krále země Wu.

Li Po

Hledal jsem marně horského mnicha

Kamenů plnou
stezičkou úzkou
pomalu stoupám
Údolím rudým:
jedlová vrátka
zakrývá závoj
zelených mechů;
na pustých schodech
drobné jsou křížky
stojáčků ptačích.
Nahlédnu oknem:
sprašovač bílý
na stěně visí
v závěji prachu.
Chtěl bych si vzdychnout,
odejít chtěl bych --
toulám se kolem.
Vonivá mlha
spadává dolů,
déšť kvítím voní,
snáší se na zem.

Samota chutná
jak selský chléb!
Opice modré
žalobně křičí.

Jak je tu člověk
od svět vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!

Li Po

Těkavá, běda, prchají léta...

Život -- toť poutník, který kolem míjí,
mrtvý -- toť ten, který domů přišel zas.
Jedna noc dnes --
druhá noc zítra,
života zatím odplul čas.
Živý i mrtvý,
oba jsou, běda,
jediný starý, starý prach.
Jasem nesmrtelna
v temnotách
proč vábíš, měsící,
mrtvé, nás, příští?
I stromy ráje
končí na ohništi.
Zbělené kosti
mlčí beze slov.
Zná ještě borovice stará
dech jara,
vzruší ji kůru
luny nov?
Hned bolí to, co za mnou spí,
hned přede mnou co vstává.

Co je tu sláva?

Li Po

Třem přátelům

ze "Šesti zapomenutých u Bambusové bystřiny",
kteří se po krátké úřední kariéře vracejí do hor

Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velkého -- draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.
Vysoko v horách
zpívají muži
s hlavami v mracích
u vchodu jeskyň
na horském srázu.
Příteli Chane,
čestný a přímý,
přáteli Pcheji,
ty se srdcem jasným,
příteli Kchungu,
vzácný můj brachu,
přátelé červánků,
přátelé mraků,
čistší než obrys
borovic horských
těch, které stojí
šlehány větrem,
v samotě chladné,
na srázích skal.
Pod jednou houní
leháte všichni
na holou zem.
Dva páry dřeváků
stačí vám třem.
Sekyra modrý
prorube led --
jak trnou zuby
v mrazivé vodě!

Dálka když křikne,
chodíte krajem --
bez cíle mračna --
v laskavé shodě.
Když jdete s hor
k lidem tam dolů,
štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď --
dlouze si hvízdá.

Včera jste snili,
že jsme zas spolu:
v údolí našem
vidíme hnízda,
čekáme -- měsíc
plavně až vstane
z bystřiny naší
v bambusů háji.

Dnes už, dnes ráno
u brány Lu,
východní brány,
ve stanu piju,
loučím se s vámi.
Na zmrzlé stezce
kopyta kloužou
pohorských koní!
Neztraťte cestu,
šťastně se vraťte!
Myšlenky na vás
jsou jako tráva,
kouřová tráva
tam u bystřiny:
divoce bují,
na jaře bují
i prostřed zimy.

Li Po

ČÁST PÁTÁ

Čtyřverší na Li Po

U džbánku vína Li sto básní napíše,
noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.
Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:
-- Jsem přece vína bůh, ó pane císaři!

Tu Fu

Vítěz se psem a černou korouhví

Vítězství! Smím si v černý vlas je vplésti,
ač tvrdá rána chlípí v prsou kdes.
Korouhev černou v křečí ztvrdlé pěsti
jdu bojištěm. Je večer. Já a pes.

Pes štěkal, kde na nepřítele pad;
je kolem mrtvol jako plev.
-- Žer těla jejich, máš-li hlad,
a chlemtej krev!

Psův zrak dí: Bratře, krev a krev!
A skáče, líže moji horkou ránu.
Tak jdeme spolu příštímu vstříc ránu,
já a můj pes a černá korouhev.

Tu Fu

Konec jara

Opřeni o sebe jdem ostrůvkem,
já a má hůl, truchlíme potají,
že jaro opouští nás nevěrné.
Ve větru tančí vrby rozverné
a na hláď vod s koketním úsměvem
záletné lístky květů slétají.

Tu Fu

Nástup

Koně supí, káry řvou,
vojáci táhnou se šípy a luky.
V oblaku prašném přes mosty čety jdou, pluky;
otcové, matky, ženy a děti s nimi jdou,
za šat je chytají, údy jim hladí pro pocel krátký:
žen smutek stoupá mlhou a padá deštěm zpátky.

Dí lidé: odkud? kam? proč? Co z vás udělali?
Vojáci klnou: vpřed... a na pochod... a vpřed...
Nám bylo patnáct let, když na sever nás hnali --
teď rozkaz na západ... vpřed... na pochod a vpřed...
Když povolali nás, tu černá rouška kryla
mladou nám hlavu, dneska pobělila,
my vrátili se -- v novou válku jdem.

Nenasytný císařův je hlad po vládě světa.
Před ním jako dým se tratí tisíců dech lidí.
Marně ořou naše ženy -- bodlák v polích zkvétá --
marně ořou, jenom trní jednou na nich sklidí.
Válka žhne jak oheň žravý, žere muže, chlapce,
život lidský neplatí dnes víc než psa či vrabce.

Před stářím, kdo dneska ještě v úctě se tu sklání?
Běd mám ještě víc, ó bratři, malovati?
Ani zima nepřeruší divoký běh zbraní;
rodiče? - Ti na to ještě daně platí...
Kéž až naše ženy budou
čekat těžkou chvíli,
kéž by jenom chlapce nerodily!

Dceru v lože sousedu dáš jako prázdnou číši,
syn však shnije nepochován, nezahrabán v poli...
Císaři, zdas v Kukunóru ve snu břeh zřel holý,
kde to z kupek lidských kostí vlhkým chladem čiší,
tam, kde křičí noví mrví
starým mrtvým ve sny?
Tmou táhnou oblaka, dští studeně -- a hoře
z tisíců úžlabin se řine se skal v moře.

Tu Fu

Stoupal jsem na hory...

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam -- sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil? --
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.

Tu Fu

Verbíř ze Šichao

Klesalo slunce. Chtěl jsem právě spát.
Šel sivý mužík prašnou silnicí;
na vršku zdi sed, pusté vesnici
verbířskou píseň začal notovat.

Jde stará žena, v kupku slitý žal,
dí -- slova duní, kamení jak řada
když do bezedné studny temně padá:
-- Tři syny měla jsem -- tři císař vzal.

Psal včera nejstarší -- eh, nadarmo!
Psal: žiju. Žije? -- Válečná když doba?
Ti druzí v poli zůstali mi oba,
šli, černí voli, černé pod jarmo.

A ty chceš muže? Tady? Blázníš snad?
Zde jen mé vnouče v stínu matky stojí.
Hlad mají oba. Pro nahotu svoji
z polního kvítí pletou sobě šat.

Co chceš tu, muži? Mne snad bys ty rád?
Hrst starých kostí -- půjdu, je-li třeba,
vojákům tvým já budu péci chleba
a ve stanu s tvým vůdcem budu spát. --

Křik její nářkem sovím táh se v dál,
bolesti vlny do vsi pusté bily;
když ráno vstal jsem, den už smál se bílý
a sivý mužík na zdi skřehotal.

Tu Fu

Noční jízda

Půlnoční vítr
kolébá trávou
na nízkém břehu.
Opuštěn nocí
pod keři růží
plyne můj člun.
Ligotá hvězda
nad odlivem.
Tajemství plný,
zažloutlý měsíc
vypíjí vodu,
plaší mi vlny.
Dílo mé dalo mi slávu --
co mohlo dílo víc dát?
Zestár můj život.
V daleku dní se.
Nebe a zem
míhá se, kmitá
jak třepot racků
nad pískem.

Tu Fu

Příteli

Jako dvě hvězdy
ve vlastních drahách,
kroužíme každý
cestou svou.
Oko se nesetká s okem.
Dnes ale --
šťastná ty noci! --
jediná svíčka
nám oběma září.
Brzy, ó brzy
odplouvá mládí
šediví vlas:
přátelé mrtví,
kdopak vás sečte! --
Dnes mě však zdraví
tvůj, příteli, zrak!

Před lety, když jsem
opouštěl tebe,
bez ženy byl jsi --
dnes svítí děti
po tichém domě.
S přátelskou tváří
vítá mě syn tvůj,
ptá se mne: poutníče,
odkud a kam?
Mošt pak mi přinesly
malé tvé děti:
trhaly v dešti
za noci salát
k talířku rýže.
Kdy se zas sejdem,
šedivý chlapče?
K útěše vypijem
deset dnes číší,
deset dnes číší
nezmate hlavu,
vzpomenem, chlapče,
šedivý chlapče,
minulých let
a stisku přátelských dlaní.
Pij!
Zejtra už dělí nás hory,
dělí nás mha a dělí nás brány
nejistých budoucích let.

Tu Fu

Hlad

Bylo nás deset
hladových úst --
vítr a sníh
nás rozehnal
do všech stran světových.
Naposled ode mne odešla,
hladem vypálena,
stará má žena.
Kdopak, kdo to byl,
kdo ji neživil
tak dlouhou dobu?

Ženo a děti,
jdu umřít s vámi
hladem a žízní.

Počkejte ale,
v světničce malé
ještě cos vrní!
Nemluvně!
Chce se mu jíst!
Bratříček starší
odešel
do lepších míst:
přecpal se hlínou.
Čí vinou?

Dvě rodné sestry
zůstanou jenom
v rodné mé chýši:
nouze a bída.
Druh druha hlídá.
Neměl jsem zemi,
nebyl jsem voják --
dívám se zpět:
trpký jak ocet
byl proud mojich let.
Věcmi jsem nevinen,
které se staly:
bouře a zmatky
nás přelévaly
tak jako za léta deště.

Jak dlouho ještě
budem tak žít
my, hladem spálený lid?!

Tu Fu

Po sklonu nebes...

Po sklonu nebes váhavým krokem
podzim se blíží.
Po dvorcích lidí měsíce stíny
ostře se plíží.
Panáček z luny tancuje chvíli
po hládi vodní;
panenka z luny klaní se čile
jak dáma dvorní.
Zářivá chvíle, proč tebou hořkne
rudé mé srdce,
proč, chvíle, sčítáš prořidlé vlasy
na bílé lebce?

Neměl bys svítit, měsíci bílý,
na štíty, kopí,
neměl bys hladit vojáků stany,
mor naší doby.

Tu Fu

Vychrtlý kůň

Ve Východním předměstí
na hromadě písku,
na hromadě smetí
leží vychrtlý kůň,
kostra a kůže.
Zvedám mu hlavu --
marně se vzpíná
a klesá na bok.
A přec kdysi klusal,
přec kdysi cválal,
na stehně s cejchem;
vypálen cejch má:
náčelník šestého stupně.
Armády táhly tři kolem něho,
z tří armád ho nikdo nepolitoval.
Vyschlou má kůži,
odín je strupy,
odín je červy:
padají s něho jak vločky na zem.
Zbyl tu jak vyschlá
větévka v sněhu.
A ještě loni
jak vlna bouře
s pánem svým v sedle
hřměl na nepřítele.
Teď opuštěn, sklíčen
duch je jen koně,
který kdys hnal se
poli a luky.
Jednou jen, jednou
doskočil špatně
přes balvan s pánem,
zakop a smek se.
Jak spatří muže,
zdá se, že chce se mu
vyržát svou křivdu:
že ho tu nechali
pod chladným nebem,
za druhy že má
jen divoké husy.
Navečer nikdo
ho nevezme k sobě
do teplé stáje.
Navečer vrány přilétnou jenom
klovat mu strupy,
boláky prasklé.
Kdo z vás se, lidé,
smiluje nad ním
a dá mu nažrat,
aby se zase na jaře jednou
popást moh v chrupké,
vysoké trávě?

Tu Fu

Chmýří bodláku

Hluboko v zemi
zapustil kořeny
bodlák.
Rozkvetl --
ve větru víří,
tisíc mil
do dálky letí
bodláku chmýří.
Pod chladným nebem
na zemi spadne
pokorně, krotce.
Nikdy už, nikdy se nevrátí
ku rodné stopce.

Já, starý tulák,
tiše a beze slov
myslím teď na domov.
Tři roky nezřel jsem
uličku chudou
před svými vraty.
Třikrát už beze mne
na nízkých plotech
odkvetly bezové laty.

Do dálky hledím
(prostore, živote!),
pustý je život, pusté jsou dálky:
chladné jen ohně
na kopcích planou --
signály války.
Pod pláštěm noci
válečné vozy
drčí a cinkají zbraně.

Myslíš si maně,
jak brzy už, brzy
dorazíš ke srázu života.
Rok -- dva -- tři -- čtyři?

Úděl tvůj býti tulákem
jako to bodláku chmýří.

Tu Fu

Běženci

Na počátku vzpoury
jsme prchali na sever.
Noc. Hluboká tůně
na cestě do Peng-ja,
měsíce plamen na kopcích,
nad Bílou vodou.
Po celou věčnost
rodina naše
klopýtá vpřed a nadchází drsné,
mrzuté lidi.
Krajina stoupá, příkrá a vazká,
pták křičí nad bystřinou.
Jediný poutník nešel tam, odkud
my jsme kdys vyšli.
Z hladu má dcerka,
hloupoučká dcerka,
okusuje mne,
naříká, křičí.
A já se bojím, aby to nezaslech
tygr či vlci.
Zacpu ji ústa,
do pláště balím.
Zmítá se, hází
ze strany na bok,
točí a kroutí,
pláče a křičí
zlostí a hlady.
Synáček starší ví, co je s námi:
trhá si tiše nezralé slívy.

Deset dní hřímá nám hrom nebo lije.
Bahnem a blátem vlečem se, vlečem,
druh drží druha.
Prší a prší
na cesty kluzké,
kluzké jak sklo.
A šaty studí.
Kousínek cesty děláme denně.
Sbíráme trnky.
Pod stromy spíme
a ze stromů krápe.
Mokré jsou cesty,
když vyjdeme ráno;
svět v mokré páře,
když staneme na noc.
Jen projít průsmykem,
průsmykem Lu-c',
za ním je přítel
starý a věrný,
za ním je přítel Sun Caj.
Čest jeho vysoko, vysoko trčí
nad černá mračna.

Večer už černěl,
když poutníky vítal,
poutníky zdrané.
Dokořán otevřel
hostinné dveře,
vytopil jizbu,
rozsvítil svíce.
Ohřál nám vodu
pro naše nohy.
Vítala nás i žena
a děti --
plakaly, když nás
viděly takhle.
Děti mé, únavou
zavřeny oči,
chvílemi jenom
do misky sáhly
s večeří horkou.
Vstal pak a řekl:
budeme nyní,
ctihodný pane,
jak bratr s bratrem.

Rok už je tomu,
co jsem ho nezřel,
roku stín smek se
po bílých hvězdách,
po rudé luně --
však barbaři severu
v šatech svých z kůže
sužují lid můj
dnes jako dřív.
Kdybych měl křídla,
kdybych měl křídla,
vzlétl bych na nich
vysoko nad zem
žalovat nebi...

Tu Fu

ČÁST ŠESTÁ

Dopis ženy

Vzácný pane, vaším vlastním sluhou
vracím dárek, který jste mi poslal:
obě perly. Děkuji vám, pane!

Chvěla jsem se, věřte -- chvíli stála
rozrušeně před zrcadlem dlouhým,
když jsem viděla lesk chladný, matný
obou perel -- a v tom lesku snila.
Jak se člověk zapomenou může!
Miluji přec svého muže, pane!
Též jsem z dobré krve -- otcův zámek
tyčí se jak císařův a shlíží
spletí oken do svých starých zahrad.
Muž je milec císařův a dostal
kopí zlaté za své věrné služby...
Jeho čest je mojí ctí též, pane.
Srdce, které miluje vás, sice
řeklo, že jste bez falše, a v úctě
na mne mysle, poslal jste ty perly --
nemůže to být však, neboť věrna
věrnému jsem muži; miluji vás,
můj pane, horce, ale slíbila jsem
už jednou věrnost pro celý svůj život.

Vezměte proto, miláčku, své perly
a vězte: slzami jsou vlhké,
které z očí na ně napadaly.
proč jste se mnou nesetkal se, pane,
než jsem, volna, věrnost darovala!

Čang Ťi

Kotvím za noci u Klenového mostu...

Dozpíval pták
a měsíc zapadá.
Mží na hory
i na lada.
Rybářů ohně
zaplály --
a kleny nad řekou
vrhají hru stínů kmitavou
na mne a člun i smutek ospalý.

Slyš --
z chrámu Chanšan,
z husté zeleni,
(za městem Chusu)
jasně zřetelné
zvonění táhne
zvonů půlnočních
a klouže přes člun,
mne i smutek ospalý.

Čang Ťi

Návštěva

Půlnoční ticho.
Souseda, přítele nemám --
daleko ve vřesu
chudý a sám.
Žluté je listí;
před oknem v dešti
plihnou mé stromy.
Bledý svit lampy
tlí na holé lebi. --
Jak dlouho, jak dlouho
jsem na tebe čekal!
Jak krátkou se zdá mi
doba, cos tu!
Pozdravit tebe
skoro se stydím --
přece však, přece:
Bratře, buď zdráv!

S'-kchung Šu

Horský domek

Stezičkou horskou
do výše stoupám.
Kde je jí konec?
Pramínek hrká
rozvernou píseň.
V listoví vítr.
Štěkají horští psi.
Světýlko v domku
mezi sosnami
svítí
za mlhou podzimních mraků.

Lü Lun

Klaním se mladému měsíci

Shrnula jsem
oken clonu,
dívala se
na nov měsíce.
Klaním se,
mladý měsíci!
Seběhnu po stupních
do sadu dolů.
V sadě mém dole
neslyší nikdo
můj do šepotu
utajený hlas.

Jen severní vítr --
jak rozechvělá dlaň --
rozepíná šat můj a pás.

Li Tuan

Vzpomínka na přítele v podzimní noci

Podzimní noc --
já na něho myslím;
verše ty skládám,
půlnocí chodím,
půlnocí chladnou.
V pohoří pustém
padají
šišky z borovic.
Ťukají.

Ty v dálce a tichu,
nespíš jak já,
půlnocí chodíš i ty.

Wej Jing-wu

Zaslech jsem divoké husy...

Domov tam,
daleko tam,
mělo bys domů,
zbloudilé srdce!
Za cizí noci
v podzimním dešti,
když nejvíc studil
smutku chladný van:
ve vysokém domě svém zaslechl jsem
křik divokých husí.

Právě přilétly.

Wej Jing-wu

Probděná noc

Větrem se bambus houpá,
na kámen měsíc sed.
Do chvění Mléčné dráhy
stín divoké kachny vlét.

Na naše shledání myslím,
víčka má míjí sen.
Zatím co radostí zpívám,
strak repot vzbouzí už den.

Chan Jü

Otázka k příteli

Zelený džbán
pln mladého vína.
Červená hlína,
z ní nizounký krb.
Sníh se spustí
dnes k večeru.
Smím k nám třem
tě poprosit?
Přijď!
Budeme pít.

Po Ťü-ji

Stáří

Podušku měkkou
tíží tvář má bílá.
Na loži stále --
neznat, co je sen!
Život! Nic nedá,
život bere jen.
Tak bez bolesti
být přec nemocen.

Na křehké skráni
studí jarmo let.
Hlas přívětivý
prázdnem neslyšet.
Na vápno vybělena
červeň líc:
lety, jež odplula,
jak údy těžké jsou
a srdce ještě víc!

Po Ťü-ji

Staří blázni

Stejně let a stejně běd,
stejně nouze, veselí:
my dva jsme se, kamaráde,
přece najít uměli.
Oko ještě leccos zhlédne,
ucho leccos zaslechne,
když se do něčeho dáme,
ať to svedou mladší -- ne?!
Jarní den když k pití vyzve,
kdopak se nám vyrovná?
Když si švandu uděláme --
hned je vzhůru dědina.
Vypůjčit si koně cizí,
člun si vzít od pana Ce --
ten, kdo zasel, ať si sklízí! --
my jezdíme na loďce.
Sousedy to strašně trápí,
staří že jsme, veselí,
říkají nám staří blázni,
staří blázni: Po a Li.

Po Ťü-ji

Pestré listoví podzimu

Podzimní větve vítr kloní;
dopil jsem džbán, je prázdný a zvoní:
na starých, zarudlých tvářích mých viz tu
nádherné barvy podzimních listů.
Listoví svítí jasně a rudě:
kde jsi, mé jaro, barvami chudé!

Po Ťü-ji

Lenochova píseň

Moh bych mít práci, jsem však líný;
moh bych mít půdu -- orat ji jiný!
Střechou mi prší... Ucpat? Jsem líný,
šaty mám nadranc -- sprav mi je jiný!
Mám tady víno -- pít jsem však líný,
je to jak pohár by prázdný byl.
Mám tady loutnu -- hrej na ni jiný,
já jsem moc líný.
Doma prý není ani hrst rýže,
ať jiné to hryže!
Přítel psal dopis? Co je v něm číst?
Mám se jej odhodlat otevřít?

Po Ťü-ji

Hledal jsem marně horského mnicha

Kmen borovic mhou něžně stínován:
ptal jsem se hocha: Nevíš, kde je pán?
-- Je na horách, byliny sbírá tam,
kryje ho mha, a kde je, nevím sám.

Ťia Tao

Piju víno a dívám se na květy růží...

Zas piju dnes po dlouhém, dlouhém čase
navečer sám před keřem růžovým:
dnů kalná mha zas jednou rozpukla se,
zkoralé srdce v číši namáčím.

Pelyňku kapka do číše přec kane:
kdyby ty růže mluvit dovedly,
snad řekly by: ne pro vás, starý pane,
my růže dnes tak pěkně rozkvetly!

Liu Jü-si

K daleké hraniční hoře

K daleké hraniční hoře
odejels, příteli,
rok už pod tvými prsty
se prsy mé nezachvěly.
Zhubeněls jistě v boji,
na zimní stříhám ti šat:
užší jej musím střihnout,
užší než dosavad.

Liu Jü-si

Perlový závěs čárkuje...

Perlový závěs čárkuje
luny terč chladný.
U okna stojím:
nepřišel nikdo,
nepřijde žádný.
U okna stojím --
zklamaná
panenka titěrná;
za mými zády
zhasíná zvolna
lucerna.

Šáteček slzy mé vypíjel
nezbylo po nich už sledu:
v šátečku praskají krystalky
jitřního, jarního ledu.

Liu Jü-si

Sníh nad řekou

Přes hory poslední
ptáků tah.
Nevidět stop už
po cestách.
Starý muž na křehkém člunu.
Z řídkého lýčí
klobouk má, šat:
bude mu zima.
Osaměle
v ledové řece
čeká udice.

Třpytivý, drobný
sníh kose bije
do starce, řeky,
třeslice.

Li Cung-jüan

Lotos

Květino lotosu, svůj čepec zelený
do vody namáčíš, když vítr povívá,
však rudá se a nahá objevíš,
když jista jsi: nikdo se nedívá.

Čen Ngo

Píseň na rozloučenou

Že lásky hodna je,
já mnil.
Pak opustil
jsem sám a tich
bohatých stolů jasný smích.
Když jsem šel,
kapala svíce větrem zmítána.
A kape ještě.
Voskové slzy ty budou kanout
do rána.

Do Mong, snad Tu Mou (803-852)

Vzpomínka

Tady či tam,
(ó vzdálené země!)
jsem sám.
Temně a líně
srdce mi bije
a ani víno
je nevybičuje.
Uzounkou tvář měla,
do špičky prsty,
podlouhlou dlaň.
Sne, snívej o jejím kraji.
Myšlenkou naň
naplň mou hlavu.

Mrtvá jen srdce
dala mi slávy
přehořkou daň.

Do Mong, snad Tu Mou (803-852)

Jízda

V oblaku páry letíme -- já i má brůna.
Zahnědlé lesíky pádí mi vstříc jak psi.
Chrám. Gong zní ránem. Kosé slunko visí
jak přicloněná lampa kalnou mhou.

Hle štěstí: koně mezi koleny,
tak letět zlatem polí zrosených!
Šíp. Padám. Zvoní zem. Kůň vzepjatý
do světla stoupá. Z prázdných očí dvou
trčí mu hrůza jak černá věž.

Neznámý

Improvisace

Lesklá vážka nad rybníkem
nehybným a hladkým
kmitá se jak srdce moje
nad tvým.

Paví oko od květiny ku květině tančí,
hlemýžď týden potřebuje od narcisu k růži.
Tvoje láska -- moje láska!

Jestřáb krouží nad zahradou;
štěká pes a kuře ztichlo.
To nad plotem šeříkovým
líce tvé se kmitlo.
V očích tma. Krev tiše šumí.

Nebe kvete černou růží.
Řeka. Noc. A srdce tiká.
Za řekou se vřesoviskem
světlo kmitá.

Jde to lékař k nemocnému?
Rybář? Nebo moje děvče
spěchá v náruč mému soku?

Neznámý

Nápis na domě pana Li Po

Když, poutníče,
v ten domek příjdeš sem,
pít můžeš,
co se hrdlu uráčí --
verše však nepiš:
mistr bydlí tu!

Neznámý

ČÁST SEDMÁ

Při pohledu na město Nanking

Mží lehce na řeku a trávu na březích.
Šest dynastií přešlo jako racků smích --
a s hradeb paláce bez citu na to zří
zelených řada vrb v nádheře smuteční.

Wej Čuang

Rozverná žluva...

Rozverná žluva s růží
křiklavě rozpráví.
Chladivým dvorkem se plíží
jarní den k poledni.
Okenní záclonou lítá
vyšitý ohnivák --
větvička bezu naň splítá
stínoví drobných lat.

Sama tak noc jak noc sedám
u toho okénka,
hlavou mi občas kmitá
taková myšlenka,
hlavou mi občas kmitne
jak záblesk lucerny:
nejsi mi občas též věrný,
miláčku nevěrný?

Wej Čuang

Tam na jih od Řeky...

Tam na jih od Řeky
krásný je kraj.
Tam na jih od Řeky
každý se navrací.
Tam na jih od Řeky
stárnout by chtěli
celého světa tuláci.
Tam na jih od Řeky
vody jsou zelené --
víc nežli na jaře nebe,
tam na jih od Řeky,
tam vidím tebe,
tam v pestrém člunu,
tam se mi zdáš,
jak za deště šelestu
usínáš.
Tu vedle v krčmě studené ženy
tak jako měsíce chladný květ,
na štíhlých zápěstích
ustyd jim
sněžného poprašku led.
Tam na jih od Řeky,
tam když se nevrátím,
nežli mi v žilách dohoří krev --
smrti, přijď hned!

Wej Čuang

Kdy ustanou jara...

Kdy ustanou jara, jdy ustanou jeseně,
co znám?
Z minulých jesení, z minulých jar,
co vím, co mám?
Věžičkou naší včera zas protáh
východní vítr jiskřící,
proč nemohu tvář svou obrátit
k rodnému kraji,
měsíci?

Tam ještě stojí z nefritu schody,
ozdobné zábradlí,
jen tenké rety, ruměné rety,
jen ty se propadly.
Teskníte stále ještě
a moc?

Rozlitá voda mohutné Řeky
valí se na východ
v noc.

Poslední vládce Li

Tu mrak dojí déšť...

Tu mrak dojí déšť,
tam na jih od Řeky,
jak je tam pěkně!
Dědinka u řeky, ryby a trh --
nad nimi útlé vlákýnko dýmu.

Cípečkem nebe divoké husy
táhnou:
tak přetáhly děje
života.
Dívám se na ně
bez hnutí, něm.

Husy, kam letíte?
Kdopak vás zastaví,
divoké husy?

Wang Jü-čcheng

Voják teskní v pevnůstce Dlouhé zdi

Pod Zdí tu sprchává podzim
na naše hlavy
a stárnoucí kraj.
Kotoučem slunce
divoké husy
prchají na západ.
(Já kdybych moh!)
Dokola slyšíš jen barbarů
hovor a roh.
Do věčné mlhy, visící
na horských štítů tisíci,
poklesá slunce.
Zapadlé městečko zívá,
jde spát. --
Pohár kalného vína
přede mnou, za mnou
na tisíc mil
domov.
(Lašťovka rychlá má křídla!)
Tibetské píšťaly z dáli.
Jíní. Nedá mi spát
tesknice zlá.
Našemu rotnému zbělely vlasy
a nespí jak já.

Fan Čung-jen

Pavilon starého bumbalisty

Mé bílé Pu zelených prostřed hor,
z nichž nejvýš stoupá jižních kopců pás,
stříkaný sluncem.
Když tam se člověk z města zahledí,
vrcholky dva svou jasnou zelení
do očí bijí:
je hora Langje to, kde v kyprém listoví,
kde v sedle mezi dvěma temeny
pramínek hrká,
pramínek hrká, Vinné zřídlo zván,
a hrkot jeho slyšíš do šíra
krajem se toulat.
Jdi cestou -- kolem hory vine se --
nad zřídlem uzříš malý pavilon
s lomenou střechou.
Mnich zbožný stavěl pavilon ten tu,
však jméno dal mu župan města Pu
s přáteli svými,
jenž chodívává mnohý věru rok
na dobrý truňk sem, vína popít lok,
černého vína.
Je župan stár (och, braši, tuze stár!),
pár doušků už mu lampáš rozsvítí
ve staré lebce.
Že tolik stár je, časem napilý,
pavilon přezdil bujné ve chvíli
šelmovským jménem.
Pro víno nechodí však starec sem,
leč pro tu horu, pramen hrkavý,
pro radost očí,
pro jasnou radost starých očí dvou,
kterou tu župan vzdušnou pod střechou
do vína míchá.
Zde slunce vyjde: mlhy rozhání,
zde mraky chodí: horu obalí --
dni horské, noci! --
zde luka voní vůní hořkavou,
zde se sluncem hru hrají stínovou
hlavaté buky;
zde jíní nahou skálu postříbří,
zde v potoce se blýskne mělčina --
roční jak doby,
roční jak doby chodí po horách
a nakukují panu županu
pod modrou střechu.
Pan župan denně večer chodí sem,
pan župan denně v noci vrací se,
rok jak jde kolem,
pan župan horu a ten pramínek
zří odpoledne, večer, za noci,
nově vždy, jinak.
Tu: drobné babky chodí na klestí,
tu: zpocený se poutník rozhostí
ve stínu buku;
zde slyšíš křik a onde odpověď,
stařeček vede vnuka na výlet
z městečka Pu sem.
Zde přátelé k potoku usednou
a tučnou rybku občas vytáhnou
s bělavým bříškem
a pijí chladnou vodu ku vínu,
jež o patro tře v šťastnou hodinu
znalecký jazyk.
Dá hora zvěř, klín pole salát dal,
pan župan hostům pilně doléval --
kde je však župan?
Ten starý pán docela šedivý,
co právě v křeslo zapad napilý,
to je pan župan!
Když pak se slunce sklání nad horou
a dlouhé stíny lidí klopýtnou
o sebe časem,
na zpáteční se cestu vypraví
pan župan v čele celé výpravy
v měsíčním jase.
Noc šoulá se už stopou králičí.
Hned tu, hned tam cosi pískne, zakvičí
radostí náhlou,
že tihle hluční lidé odešli
a bílou, horskou noc že nechali
králíkům, bukům.
Co ale jejich radost zářící! --
Zde vizte, hle -- po bílé silnici,
klaně se uctivě starému měsíci,
starý
pan župan
města
Pu
šněruje
si to tu
s přáteli, již se také radují,
že za ním to tak pěkně šněrují
k bílému Pu,
a neví ani, banda opilá,
že starý župan z nich zas radost má
největší vlastně:
vždyť zejtra v tichu jitřní komnaty
o sobě, o nich on zas tyhlety
psát bude básně.
Neboť ten župan města Pu
jsem já:

Ou-jang Siu

Pivoňka

Od východu vítr hladí
dlouhým tahem noc.
Mlha zdvihla se a pádí,
měsíc zapadá.
Hluboký stín domu chladí
pivoněk růžovou tvář.
Rozžínám lampu:
-- Pivoňko, bdi --
ať kol tebe chvěje
se lampy mé kmitavá zář!

Su Tung-pcho

Duch jeseně

Za mladých let,
za mladých let
jsem šťastně žil,
v podkroví denně vylézal a psal
tam verše, v nichž byl padělaný žal
a lidské bídy padělané zlo.

Na sklonku let,
na sklonku let
já okusil,
jak hořkotrpce chutná lidský žal,
a nemám co bych ještě opěval,
než -- "Podzimku ty jasná hodino!"

Sin Čchi-ťi

Jaro na západním jezeře

Poupě puká, poupě puká,
rudé stromy, vlhká luka,
slavíci a slavíci.
Racek bílým křídlem mává
modré vlny, mokrá tráva
v šikmém slunci jiskřící.

Hory jdou, květy jdou,
jaro blýská nad vodou --
bílé body, bílý bod.
Jara lesku, větru vání!
V slunci šikmém zapadání
za lodí se vrací loď:

bílý bod a bílý bod.

Sü Jüan-ťie

Odešel člověk

Co jsem ho provodila,
co jsem se rozloučila,
srdce mě bolí.
Co zbývá?
Trocha vzpomínání,
to také odplouvá mi.
Ruku na zábradlí
rukávem smítám
stříbrné chmýří vrb.

Odplula vlna,
hory jsou v mlhách --
odešel člověk.

Kuan Chang-čching

Suita o předjaří, jaru a konci jara: I. Předjaří

Na horách bílá mha --
obráží krajinu,
hráz, nahých vrbin pár --
písečnou rovinu,
laštůvek nůžtičky --
právě se vrátily --
kvítka, jež popelí
se v slunci na chvíli,
i přední hlídky trav,
když z mezí vyplují --
však vrby havrana?
Doposud neskryjí.
Loudavě do hor jdu
za vůní bylin svých,
se švestek ryšavých
už slétá květný smích,
jen rudé oranže,
ty ještě trucují;
a vrby havrana?
Ne, ještě neskryjí.

Anonym

Suita o předjaří, jaru a konci jara: II. Jaro v rozpuku

"Nevěsta věčná
v modravém domku
uprostřed opilých snů --
nevím, že za městem
opět je jaro,
opět je jaro
v rozpuku."

Žlutý člun pluje
děvče v něm pláče,
hříbátko černé
na břehu skáče.

-- Před vrátky domku
klenutý můstek,
stínů klec zelená,
nevstoupím, poutník,
do říše víl,
kde milá má zavřená.

Žlutý člun pluje,
děvče v něm pláče,
hříbátko černé
na břehu skáče.

Anonym

Suita o předjaří, jaru a konci jara: III. Konec jara

Dřív: paprsky jara
byly jak víno,
kol klece závěsů
kmitaly lašťovice;
dřív: u můstku vrby
lehounké chmýří
sily;

dřív: u chrámku v horách
zarudlé broskve
hedvábnou trávu
purpurem květů
kryly,

dřív --

Však žluvy zestárly,
ulétli motýli.
Teď jaro odchází,
kdopak je zdrží?
I jaro má konec.
Zelená tráva,
zakouslá do schodů,
roztává v dešti
a nahém ránu
větérek jitřní
před sebou žene
houf hruškových květů.

A žluvy zestárly,
ulétli motýli.

Paní Chuangová

Suita o předjaří, jaru a konci jara: IV. To vítr zahání jaro ...

Větérku jarní,
jarních dní,
mazlivý, hebký,
laskavý!
Větříčku jarní,
jarních dní,
divoký větře
toulavý!

Nebýti tebe,
za jarních dní,
první květ kdo by
rozdýchal?
Nebýti tebe
větře zlý,
kdo by svál
poslední --

a odnes tak dnešní jaro?

Wang An-š'

Suita o předjaří, jaru a konci jara: V. ... nebo jarní déšť?

Před deštěm viděl jsem
v květu
každičký pestík.
Po dešti marně zrak
pod stromy jediný lupínek loví.

Včely i motýli
v rojích za zeď
lítají:

prchlo snad jaro
na zahradu k sousedovi?

Su Tung-pcho

Suita o předjaří, jaru a konci jara: VI. To s chmýřím vrb odplouvá jaro

Ve třetím měsíci
slétá
vrbové chmýří
rousavé:
krouží a víří
na vodu padá,
odplave.

Bezcitná stvoření --
vlákýnka chmýří:
na východ míří,
na západ míří,
odplaví jaro toulavé.

Čchin Kuan

Suita o předjaří, jaru a konci jara: VII. Že by motýl kradl jaro?

Ve třetím měsíci
na květů šik
vrhá se motýl
loupežník,
posbírá jaro,
posbírá pyl,
celičké jaro uloupil
a odnáší v krajinu jinou.

U cesty sedí
opuštěn, sám
ubohý poutník,
chvěje se zimou.

Šao Jung

Suita o předjaří, jaru a konci jara: VIII. Či žluva?

Proč --
když květ odkvétá,
a nejvíce voní,
kdy pod novým nebem se tísní
sta starých písní --
pročpak ty,
žluvo,
křiklavou písní
zaháníš jaro?
Jaro pak odchází, blázne!

Bez mezí táhnou se
sady a háje
a mžikem jsou prázdné.

Seng Liang-fu

Suita o předjaří, jaru a konci jara: IX. ... nebo kukačka?

Kukačka kuká,
zahání jaro.
Odchází.
Na věcech
slzí krev lpí.
Smutno je, prázdno
na pustém dvorku
za dlouhých dní.

Člověk se bojí:
nepřijde brzy
žloutlý soumrak
poslední?

Ču Si-čen

Suita o předjaří, jaru a konci jara: X. Lašťovka odnáší jaro!

Píseň stárnoucí kurtyzány

Já --
stará žena --
bydlila dlouho
u řeky v domku
na hrázi Čchiena.
Malůvky trámů
vídaly oblaka:
letěla na jižní břeh.
Rozkvétá květ,
opadá květ.
Stará se, kolik
je ti už let?
Z klínu
žlutých švestek,
za oknem z mušelínu,
prší jich proudy.
Lašťověnko, černý ptáčku,
s tečkou žlutou u zobáčku
lašťověnko, počkej --
odnášíš v zobáčku
zas jedno jaro!

Do mraku vlasů
hřebínek zatknu,
nakřivo zatknu
hřebínek bílý,
zahraju chvíli,
zazpívám chvíli:

Písničku o zlatém šatu

"Nelituj, pane,
zlatý můj šat,
polituj, pane,
mladých svých let!
Radím ti pane,
nečekat,
roztrhni -- hned!

Stromy když vezmou
květový šat,
radím ti, pane,
nečekat,
utrhni -- hned!

Květy když spadnou,
marno pak
větví si prázdných
nalámat.
Nelituj, pane,
zlatý můj šat!"

Umlkla píseň.
Dnes už víš --
barevná oblaka
nechytíš!
Do snu mi visí
stříbrný měsíc:
vyhoup se z dálky
rákosin jižních --

tam bylo doma
děvčátko kdysi.

Sestra básníka Su Tung-pchoa

Suita o předjaří, jaru a konci jara: XI. Ne -- jaro odchází samo

Nezlob se na vítr,
nezlob se na déšť.
Jak je to marno!
Bez tahu větru,
bez pláče deště --
přec odejde jaro.

Drobounká švestka
stydlivě halí
tvář v rukávky rudé.
V kukaček
ostrém křiku
odtančí všude
květů stín.
Housenky tloustnou
a morušných lístků
míň je a míň.

Nevděčná jezera,
nevděčné řeky --
oblekou ze slámy
do deště plášť!

A ty chceš jaro zdržovat?
Pro sebe zvlášť?

Wang Jen-sou

Písnička sesazeného generála

Po stvolech bambusu
květy se pnou
a plní ulice.
U chýše doškové
řiďounký plot
cedí svit měsíce.
V skleněné číšce
selské je víno
a na bílé misce
bobů a švestek pár.

Přestaň se trápit,
odemkni srdce, hej!
Po celý život
si zachovej,
člověče, úsměvnou tvář!
V kruhu ač tří tisíc mil
nikdo tě nezná dohromady --
přec jednou přijde
generálská pečeť od armády.

Neznámý

Hleď, lidské srdce...

Hleď, lidské srdce,
za vozem prach
zavíří vždy,
vždy zpět zas padá:
tak i tvá vášeň
vykvete vždy
a vždycky zas zvadá.

Za rok a za den
víš ještě, víš,
kohos měl rád
a koho ráda?

Neznámý

Novoroční slavnost v Chang-čou

To jednoho večera východní vítr
smyje sníh
z větviček vrbových.
V pozadí trčí
tak jako stíny
paláce věže.
Před nimi frčí
fábory pestré
rybího kopce.
Vrátil se císař
v paláce brány
a u všech dveří
zaplály lampy
a na všech ulicích
veselí křičí.
V světničkách drobných
vítají muže
mladičké dámy.
S líčidlem ženy
poodhalují
perlový závěs
pro pokus prvý,
sklánějí hlavy
stydlavě, krotce
nad hlavy mužů, --
ve dlaních snítky rozkvetlých sliv.

Šeptají tiše:
Pobuďme spolu,
dlouhá je, pane,
první noc v roce!

Neznámý

Příliv při ústí Čchienovy řeky

Vzteku dech,
ryk a řev
vyráží z Mořských vrat;
lodníci v kajutách
nestačí vykládat:
pomsty duch řádí.
Stříbrné horstvo vln
smáčí
nizounká mračna
nebem jak pádí.
Zem vlny tlačí --
zem tlačí vlny:
hluk --
jak by jízdy útočil pluk.
Na nebi střídá se
ouplněk luny
a luny nov,
tak jako na zemi
po každém večeru
vrací se
ráno.

Ano --
kde jste, ó boje země Jüe,
kde jste, ó boje země Wu?
To nad vesnicí do dálky se ztrácí
rybáře píseň --
protíná tmu.

Neznámý

Hra o jeptišce

Veršovaný monolog

Mladá jsem jeptiška, let šestnáct je mi jen;
hlavu mi vyholil hned v dětství kněze nůž.
Mladá jsem jeptiška, let šestnáct je mi jen,
mladá jsem jeptiška, let šestnáct je mi už.

Protože otec můj Buddhovy rád má sutry
a matka miluje Buddhovy kněze zas:
hlavu mi vyholil hned v dětství kněze nůž.
Mladá jsem jeptiška, let šestnáct je mi už.

Zrána i zvečera, zrána i zvečera
kadidlo pálím, modlím se, modlím.
Churavé děcko zrodila matka.
Churavé děcko klášteru v oběť
rodiče dali.
Amitabha! Amitabha!
Modlím se, modlím.

Dunění bubnů, cinkání zvonků
omrzelo mě;
modliteb rytmus věčně je stejný,
převora zpěvy věčně jsou stejné,
omrzely mě.

Nápěvů tóny věčně jsou stejné,
hymnické zpěvy bez konce znějí,
bez konce zpěvy, bez konce žalmy:
Panžraparamita, Majura-sutra,
Sadharamapundarika --
bez konce stejně.

Mitabha říkám,
po milém vzdychám,
sapara zpívám,
srdečko bolí,
tarata zpívám,
jinam se dívám.

Abych se prošla?
Půjdu se projít.
(Přijde k chrámu Pěti set lochanů,
pověstných svými grimasami.)

Lochani kolem, lochani všude,
duchové hloupí s vousy až na zem,
šklebí se, cení, svíjejí, kroutí
očima po mně zamilovaně.
Hle, ten, co svírá kolena rukou,
mumlá mé jméno.
Ten, co má hlavu zakrytou loktem,
na mne jen myslí.
Onen s tím snivým, vzdáleným zrakem
o mně jen snívá.

Lochane šerý v kytlici režné,
co se mi směješ?
Směješ se, až má uvadne mladost,
kdo si pak vezme šedivou babku,
babičku scvrklou?
Lochane s drakem,
oči sklop k zemi;
lochane s tygrem,
nepitvoř se mi;
obříčku mladý s dumavým čelem,
polituj děvče, polituj mládí!

Oltářní svíce tohoto chrámu
nebudou svítit na svatbě mojí,
kadidla vonná svatební jizbu
neprovoní mi kotouči dýmu,
chrámová rohož nebude hřát mé
svatební lože.
Hynu, ach, hynu.

Bože můj, bože,
dusím se něhou, zalykám žízní --
roztrhnu, servu mnišskou svou řízu,
zakopu v zemi Buddhovy sutry,
utopím v řece dřevěné ryby --
sbohem, ó putry!

Vale dám bubnům,
vale dám zvonkům,
zpěvům a křiku,
modlitbám zbožným.

Seběhnu s kopce, najdu si chlapce,
hezkého chlapce, mladého chlapce,
aťsi mne tluče, aťsisi bije,
aťsi mi, jak chce, naubližuje:
nebudu mniškou, nebude mumlat
mita a panžra, panžra a para
víc už můj ret --
jsem jeptiška mladá,
je šestnáct mi let!

Na lukách u řeky

Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí -- smířen, sám.

Lidová píseň

Tam nahoře

Tam nahoře u řeky Čele,
tam nahoře pod kopci Jin --
tam sklopená číše nebe
kryje mou chudičkou zem.

Tam vysoko klene se nebe,
tam široko stele se zem,
vítr tam do travin bije
a do ovcí s beranem.

Lidová píseň (ze Severu)

Já byl jsem opilý...

Já byl jsem opilý a dlouho sladce dřímal,
a když jsem doslechl, že jaro záhy mine,
přidal jsem do kroku, pak s mnichem v cele stinné
jsme potlachali si -- kos venku jasně zpíval:
tak protek žití den. Jak -- to jsme nevěděli.

Lidová píseň (z Jihu)

Zab kohouta...

Zab kohouta, jenž věčně plaší noc,
zab kohouta jenž přivolává den:
na vlnách tmy se chceme kolébat
až na věčnosti lem.

Lidová píseň (z Jihu)

Přišel jsem za tebou...

Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

Lidová píseň (z Jihu)

ČÁST OSMÁ

Na rozloučenou s Mao Ce-tungem letícím do Čchung-čchingu k jednání s kuomintangem

Předseda Mao, předseda Mao
dorazil v autu na naše letiště,
stovky hned lidí, tisíce lidí
začaly tleskat,
stovky hned očí, tisíce očí
v něho se vpily.

Předseda Mao, předseda Mao!
Na hlavě čapku v podobě přilby,
v oděvu modrém, v oděvu prostém
nasedá Mao.

Předseda Mao ve dveřích stroje
laskavě patří na davy lidí,
pokyne rukou --
tleskají všichni, mávají všichni,
letiště rozroste tisícem stromků,
vrbových stromků.

Po lese rukou zdvihne se vítr,
předseda Mao do nebes letí.
Na zemi dole tisíce srdcí,
desítky tisíc úzkostně tepe.

Předseda Mao ať v chumlu je mraků
či ať se snáší kdekoli na zem,
tisíce srdcí, desítky tisíc,
miliony a stamiliony
s ním tam jsou spjaty.

Veliké srdce předsedy Mao
v každičké chvíli, na každém místě
objímá lid svůj.
Tentokrát letí do Čchung-čchingu,
kupředu nese veliký prapor,
korouhev lidu.
Na velkém praporu veliké slovo:
Mír.
A ještě dvě slova nade vše drahá:
jednota - k tomu lidová vláda.
Nad Čínou ať ten veliký prapor
zavlaje!

Jednou ať zavlaje nad celým světem!
Lid nechce válku, občanskou válku,
lid nechce vládu jednoho muže,
lid nechce rozkol!
Jednota, mír a lidová vláda,
z těchto tří slov nechť nechybí jedno.
To je ten prapor, jejž lid tobě svěřil,
předsedo Mao!
Lid je ti vděčen za tvoji poctivost,
s kterous ho chránil za velké pohromy,
věří tvé síle, moudrosti lidské,
modlí se za tebe, za tebe ručí.

Odletěl Mao, předseda Mao,
na jeho líci zračí se starost.

Předsedo Mao, jste na chvíli z Jen-anu
a nám je, jak bychom ztratili otce.
Pokojnou cestu, vítězný návrat!
Předsedo Mao, předsedo Mao —
na hlavě čapku v podobě přilby,
v oděvu modrém, v oděvu prostém
vraťte se brzy!

Siao San (Emi Siao)

Krchov podruhů

Panský dům — na západ od něho,
u Dlouhého mostu, nového mostu,
podruhů krchov.
Z daleka zdá se: za stéblem stéblo —
tráva se splétá;
zblízka se díváš: za růvkem růvek.
Neznáme jména, neznáme příjmení
těch, co tu leží; a v nic se změnili,
na nic se promění.
Chudičcí lidé
všichni to byli,
sloužili pánu, velkému pánu,
pánovi půdy, lesů a vod.
Dřeli se, dřeli po celý život
plničký trampot, plničký psot.

Mnozí tu leží z těch, co se dřeli,
před synem otec, před otcem děd,
pokolení pět, pokolení pět.
Kolik jim půdy osili,
obilí svozili,
vody odnosili,
snopů vymlátili,
smrdutých nočníků vyčistili,
špinavých košil vymydlili!

Kam všechny ty věci, kampak to mizejí?
Zhltne je všechny hladový statkář.
Kam všichni ti lidé, kampak to mizejí?
Zhltne je všechny hladový krchov.
Kdo z chudých lidí, kdo hladem nezemře?
Tak jako moře to lidské hoře řve.
Za rokem rok, za rokem rok,
voly jim dělají, dělají koně,
dřou se jen pro ně, dřou se jen pro ně.
Pokolení pět, pokolení pět
mění se v duchy, v duchů sněm.
Jednou jim zařvou: Zúčtujem!

Vyssává, dře z nich pán krev a dře pot
jak věčně proudící řeku.
Za lidský život nedá ni groš,
nedá ni tretu —
roven je stébélku slámy.
Od otce, od matky nepodědili
syni ni vnuci políčka píď,
po věky úděl jich nouze a bída,
do smrti srdce jich nepoznalo klid.

Ale tu svaz vstal, povstal svaz sedláků,
nový teď život nastal chudáků.
— Statkáři, zúčtujem spolu.
Každý teď půdu má, půdu a obilí,
semena pro nový život zasili,
podruzi velkého pána.

A když teď pohlédneš na krchov podruhů,
krchov teď září, krchov teď svítí,
jiné je, jiné živobytí.
Otcové, spěte, synové bdí:
prvými jsou dnes ti poslední;
vždyť jako olej nad vodu vyjde,
chudí lidé jsou dobří lidé.

Wang Si-ťien

Znásilněná půda

Copak si troufám pohlédnout na tebe,
políčko, které bývalos moje.
Den co den chodím k Jižnímu břehu,
na východ chodím, na západ chodím,
hlavu svou skláním (utiš se, vzteku!) —
copak si troufám pohlédnout na tebe,
pohlédnout na tebe třeba jen jednou,
políčko, kterés bylo kdys moje?
Jak jen jsem povyrost trošinku málo,
z tebe jsem šatil se, z tebe jsem jedl.
Po celý rok jsem tě osíval, oral,
zkopával, vláčel,
po kapce kapka padával pot můj
do tvého srdce,
horký tvůj opar omamně voněl,
na moje tváře zpocené dýchal;
každičký balvan na tom tvém těle
nazpaměť umím;
z útrob tvých rostlo zarudlé proso,
vonivě dýchala do nozder rýže,
kterou jsi dávalo do mojich úst.
Jak bych chtěl, jak bych chtěl
jít a tě ohmatat, —
ale téď nejsi už, políčko, moje.

Dívám se na tebe,
v slzách se koupá mé srdce.
Znovu a zase vzpomínám, myslím
na ten rok osudný,
ten, kdy jsem neuměl počítat
(i kdybych uměl, co by to pomohlo!).
Třikráte deset svazečků měďáků
vypůjčil jsem si onoho roku
od Čtvrtého z Wangů.
Chtěl za ně padesát procent.
Po roce nemoh jsem měďáky vrátit,
milostpán statkář vzal na mě důtky,
musil jsem vrátit list, že mi patříš,
listinu rudou.
Na jaře vezu na pole hnůj zas,
chci zase orat políčko svoje,
statkář však, statkář, ten Čtvrtý z Wangů
rozbil mi rádlo, rozbil mi brány,
rozbil mi hlavu.
Od toho dne já nemám odvahu
pohlédnout na tebe, políčko malé,
políčko, které bývalos moje.
Jak jenom zhlédnu tvé zelené listy,
obličej rázem začne mi hořet,
plíce mé nemohou nabrat ni dechu.
Zdá se mi, že ten statkář rve nitro tvé,
že s jeho rýče spadají kapky,
kapičky čerstvě prolité krve.

Oh, on z tvého srdce
vykrádá sýpky plničké pšence,
hromady rýže.
Odpusť mi, odpusť, drahá má země,
že si už nikdy nebudu troufat
pohlédnout na tebe, pohlédnout na tebe,
kterak tě znásilnil ten Čtvrtý z Wangů.

Jednou jen, jednou chtěl jsem jít k tobě,
říci ti, pole, že my teď jíme
plevy, jež vyberem z polštářů slehlých,
zhubli jsme na kůži, zhubli jsme na kost,
žijeme dny jak smáčené v lejnech —
zatím co ty rok po roce dáváš
nejlepší sílu zbůhdarma jiným.

Deset jsem roků neviděl tebe,
ale den každý na tebe myslel.

Dnes přišla konečně, políčko moje,
dnes přišla doba, dnes přišla chvíle
oddělat statkáře Čtvrtého z Wangů,
vzít si své pole.
Opravdu nevím, zda bdím či zda sním,
chce se mi běžet na to tvé tělo,
válet tam sudy.
Vonný tvůj opar cítím, jak vzdouvá
žíznivé nozdry.

Vidím tvé tělo s drobnými lístky,
lopatu vezmu, opřu se o ni,
vyryju býlí, propleju rýži,
tak aby nebyla hustá ni řídká.

Deset let, políčko, deset let za námi —
stáles mi známé, stáles mi blízké,
dýšeme stále jediným dechem,
kapičky potu kanou v tvé srdce,
perličky slz se kutálí s tváří.

Wang Si-ťien

Tři ukolébavky

I

Lidé slaví Nový rok,
Nový rok,
a my s nimi.
Lidé maso chlemtají,
chlemtají,
a my sliny.
(Ne že bychom neměli,
neměli
laskominy,
máme, ale peníze,
peníze
má zas jiný.)

Lidé slaví Nový rok,
Nový rok,
a my s nimi.
Žerem plevy, kořínky,
kořínky,
moučník z hlíny.
(Ne že tebe nechceme,
nechceme,
plný stole,
když my ale nemáme,
nemáme
ždibec pole!)

II

Nekřič, malý mudrlante,
nekřič, malý mudrci,
až vyrosteš, nebudeš už
líhat doma za pecí.
Tlusté knihy budeš čítat,
bude z tebe hodný syn,
až je přečteš, bude z tebe,
drobečku můj, mandarin.
(Že jsi chudý, tvá maminka,
ach, tvá maminka,
nebude mít nikdy z tebe
mandarinka!)

III

Neplač, mazle, mazlíčku,
chlapci přece nepláčí,
až vyrosteš, budeš taky
bydlet v pěkném paláci.
Nové šaty budeš nosit,
jíst jen nové obilí,
jen aby to moje oči
také ještě spatřily!
(Že jsme chudí, tvá maminka,
ach, tvá maminka,
neuvidí nikdy takhle
svého synka!)

Wang Si-ťien

Vstupujte do armády!

Dětská říkanka

Šel na vojnu bratříček
a s ním naše chasa,
zbyl mi jenom bulíček,
abych ho tu pásal.

— Zůstaň! — řek mi bratříček, -
zůstaň jako muž tu,
já ti z vojny přinesu
americkou pušku!

Čekáme na slunce

Složil topič v Druhé elektrárně provincie Che-pej

Studí led a jinovatka, žloutne listí na stromech,
zkřehlí lidé dívají se a čekají slunce dech.
Strana je slunce.
Slunce září širou zemí, taví led a jinovatku,
armáda Ťianga,* lupiče Ťianga má nakrátku.
Jak slunce vyjde, teplem kraj zaplaví,
ihned se roztaví, nadobro roztaví,
nadobro, čistě rozplaví.

Strana je slunce, do srdcí svítí,
slunce je teplé a slunce vidí
do srdcí lidí.
Jak slunce vyjde — radosti naše, —
na všechny svítí, dělníky, sedláky,
vojáky, lidi od pultů, knih,
na ty, co tlukou společnou rukou
starého Ťianga, lupiče Ťianga —
dokud ho neutlukou.

Wang Jen-tchien

* Čankajška

Perla, pohřbená v zemi, zářící jen v noci

Tuto píseň složil negramotný sedlák, Wang Čchun-siao z vesnice Chou-tang-čchun v okrese Jü-sien v Šan-si

Hluboko v zemi
ležela perla,
pohřbená perla —
v noci jen zářila.
Bez lesku, bez třpytu
byla však za dne —
do dnešního úsvitu.

Tu přišla jako jarní záplava
velká a slavná Osmá armáda
a perla vyplula na světlo dne.
Ubozí chudáci, siroty sedláci
svítí teď —
slunce jak v poledne.

Wang Čchun-siao

Praha

Vířivý hedváb vrbiček jemných zelení něžnou
stéká a kryje vltavské břehy.
Dlouhých pár mostů — lodičky dvě tři.

Chodců je všude tak jako stehů na vyšívání,
pahorky plné hruškových květů podobných sněhu,
mrholí drobný deštík a bije v jezírka čistá.

Špičatých věží trs protíná mračna, mha na starých hradbách.
Minula zkazky — pohádky slávy, pohádky zkázy —
spí hluboko v očích omšelých soch.

Taková řeka, takové sochy, takové město,
úpravné, zkvetlé, důstojné, klidné.
Nevím teď jistě: dosud jsem ve světě lidí?!

Kuo Mo-žo

V podzimku chladném...

V podzimku chladném stojím sám —
na sever plyne řeka Siang —
z Oranžné výspy obzírám
tisíce kopců,
jež podzimek už přižeh mrazíkem,
je širá řeka jasně zelená,
sta loděk rve se proti proudu v ní,
jestřábi v nekonečno nebe útočí
a ryby míhají se nade dnem
— co žije, rve se, o svobodu rve,
rve každou hodinou a každým dnem
v dni ojíněném prvním podzimkem.

Dokořán okna malé besídky —
já ptám se siné dálky, země nezměrné,
čí vůle rozhodne, zda propluješ
či k rybám klesneš s rozraženým dnem?

My v mládí se tu toulávali kdys
a s kamarády — ruka tiskla ruku —
vzpomínám na dny slavné, měsíce,
měsíce, roky, husté jako zrna
zralého klasu.

To byli druzi, druzi mého mládí,
bujaří, svěží jako každé mládí,
nad radami a skutky ctnostnými
mávali rukou opovržlivě,
na prstech počítali hory, řeky,
jež prošli, projdou,
knihy měli rádi,
písmeny posedlí,
a co byl pro ně tehda
vévoda, jmění, všechna sláva světa?
Ty pamatuješ, druhu mladých let?

Jsme vprostřed proudu, v bystrém toku vod,
a vlny bijí v člun náš letící,
jenž rve se vpřed.

Mao Ce-tung

DOSLOV

DOSLOV k soubornému vydání "ZPĚVŮ STARÉ ČÍNY" z roku 1950

Tři sbírky čínských veršů vydané Boh. Mathesiem, jež byly shromážděny v tomto svazku, jsou zatím nejobšírnější anthologií čínské poesie v češtině. Vydání tohoto souboru je příležitostí, abychom se důkladněji zamyslili nad rázem čínské poesie, jejím smyslem a významem. Je to tím důležitější, protože málokterá kniha v češtině měla tak obrovský úspěch mezi čtenářstvem jako Zpěvy staré Číny, a je tedy patrno, že čínská poesie má nám velmi mnoho co říci. Proto je nutno zamyslit se i nad tímto faktem a ujasnit si, v čem pro nás spočívá tato přitažlivost čínské poesie. Je tu však skutečnost ještě důležitější: čínský národ, největší národ na světě, s nejdelší a nepřetržitou kulturní tradicí, zařadil se dnes jednoznačně do fronty demokratických a mírumilovných národů, sahající od Labe až po Tichý oceán. Naše styky s Čínou neustále vzrůstají, budou stále srdečnější a těsnější, jak se to již ukázalo za onu poměrně krátkou dobu, co osvobozená Čína vstoupila na světové forum. A to staví naši kulturu před zcela nový nesmírný úkol, který bude vyžadovat veliké energie, jemnosti a porozumění. Zraky naší kultury byly po dlouhé věky obráceny výlučně na západ. Podobně jako celá Evropa viděli jsme a myslili jsme při představě kulturních hodnot především na hodnoty evropského kulturního okruhu. Kultury Asie jsme zahrnovali pod představu Orientu, a místo abychom jim věnovali skutečné úsilí poznávací, abychom chápali a plně hodnotili jejich tvůrčí sílu, opřádali jsme si je lesklými pavučinkami exotiky a ponechávali je za reservaci dekadentních sklonů a za příležitost k úniku od skutečnosti. Myslím, že si málokdo v Evropě uvědomuje, do jaké míry jsme dosud nasáklí tímto duchem kulturního rasismu, který se na vše za evropským okruhem dívá jako na kuriositu, bizarnost a konečně (byť i nepřiznané) jako na nesmyslnou hříčku. Žasneme, s jakou suverenitou se pronášejí v Evropě soudy o jakékoli věci na Východě od lidí, kteří o skutečné problematice nemají nejmenšího ponětí a kteří by se nikdy neodvážili tak povrchně soudit o čemkoliv v Evropě. Myslím, že první povinností našeho myšlení je definitivně skoncovat s představou Orientu a s celou onou mythologií, která obklopuje tento termín a která je nejodpornějším dědictvím epochy imperalismu. Musíme se naučit vidět Čínu a Číňany, Indii a Indy a pod. stejně nepředpojatým zrakem, jako se díváme na Francii a Francouze, Itálii a Italy a pod.

Národy Asie si zachovaly obrovské kulturní dědictví a poznat, zhodnotit a přisvojit si toto dědictví bude velkým úkolem naší nové vědy. Opakuji však: především musíme poznávat a musíme se vyvarovat soudů ničím nepodložených, ukvapených a předčasných. Zatím nikde nejsme tak daleko, abychom mohli bezpečně soudit. Bude to především úkolem těchto národů samých, aby zhodnotily své kulturní dědictví a rozhodly, co z něho je dosud živé a potřebné pro výstavbu nového života.

Po tom, co jsme řekli, by bylo více než neskromné, kdybychom se chtěli odvážit hodnotit největší kulturní dědictví v Asii, kulturní dědictví čínského národa. Jinde jsem již opětovně psal o oné obrovské práci, kterou dnes podnikají moderní čínští učenci, aby nově, pročištěným a zbystřeným zrakem přehlédli celé bohatství zanechané jim dlouhými věky doby předchozí. (Viz "Nová čínská literatura", v knize "O čínském písemnictví a vzdělanosti", Praha 1947, str. 207 a n.) Tento proces byl zatím charakterisován jednou základní myšlenkou: přezkoumat celý odkaz minulosti a vyzdvihnout zvláště ony oblasti tvůrčí činnosti, jež dřívější doba přehlížela a které nyní nabývají nového významu. Tak byla nejprve znovu objevena stará zpěvohra, a Čína a celý svět užasl, jak bohatá a rozmanitá byla čínská tvorba dramatická. Snad spíše podvědomě než uvědoměle čínští učenci tušili, že divadlo je umění nejlidovější, že jeho živé slovo působí i na nejširší masy, jimž jsou knižní výtvory mnohdy nepřístupné. I dnes má Čína neobyčejně rozvinuté dramatické umění a divadlo se těší největší oblibě mezi lidem.

Daleko uvědomělejší byly pokusy o obnovu románu a povídky. Již reformátoři z konce XIX. stol., zvláště Liang Čchi-čchao, jasně viděli veliký morální a výchovný význam románu. Liang Čchi-čchao vyslovil dokonce větu, znějící zcela moderně, že "národ je takový, jaký má román", která nám velmi připomíná rčení Stalinovo, že umělci jsou inženýry duší. Studium staré románové tradice a vytvoření nového románu bylo také předním úkolem čínských učenců a spisovatelů od literární revoluce z let 1917—1919. Podobně byla objevována celá velmi bohatá tradice lidové slovesnosti, ať již poetické či prosaické, v níž se s Čínou sotva může měřit kterýkoli jiný národ na světě.

Jaký byl však osud poesie za tohoto velikého přehodnocování hodnot v dějinách čínské literatury? Je nesporné, že situace v poesii byla daleko složitější než v jiných oblastech slovesné tvorby. Celá literární revoluce byla ovládána myšlenkou odstranit starý psaný jazyk s jeho nánosem kodifikovaných frází, obrazů, citátů, výrazů, literárních klišé a předpisů, jež z literatury činily pouhý hlavolam, učenou hříčku starých literátů. Reformátoři si dobře uvědomovali, že poesie skládaná podle těchto složitých předpisů, kdy na př. rýmy i tóny nebyly založeny na skutečné současné výslovnosti, nýbrž na výslovnosti z doby Tchang (618—906) či Sung (960—1279), kterou však vzhledem k zvláštnímu rázu čínského písma nikdo vlastně neznal, a vědělo se jen, že slovo x se rýmuje se slovem y a pod., že takováto poesie nemůže být přirozeným výrazem skutečného citu. Poesie tohoto druhu sloužila především k sociální distinkci, zvyšovala prestiž feudálních mandarinů a odlišovala je od "nevzdělaného" lidu. Po této stránce byl boj proti staré poesii, či lépe řečeno proti jejím bezduchým imitacím, zcela nutný. (Na druhé straně ovšem nesmíme přehlédnout praktický význam takové kodifikace výslovnosti ve staré době pro zemi, kde byly neobyčejné rozdíly mezi dialekty, takže měla-li být literatura srozumitelnou pro všechny, musila být psána nějakým standardním jazykem. Dnes má nahradit starou psanou řeč "národní jazyk", založený na moderním severočínském dialektu.)

Je také jisté, že nová poesie bude mít formu naprosto odlišnou od poesie staré. Stará poesie byla v podstatě založena na tom, že ve starém jazyce převážná většina slov byla jednoslabičná a měla svůj plný tón a přízvuk v ní mnoho neznamenal. Hlavní důraz se kladl na střídání tónů a na rýmy. Moderní jazyk je však přeplněn mnohoslabičnými složeninami, v nichž jen jedno slovo nese přízvuk a má plný tón. Rým v moderní době, kdy počet možných slabik v severní čínštině klesl na čtyři sta osmnáct, nemá mnoho smyslu. Je zřejmé, že nová poesie musí počítat daleko více s přízvukem a střídání tónů bude nahrazeno mnohem volnější celkovou melodií verše, podobně jako v evropské poesii. Proto se moderní básníci inspirovali spíše evropskými, eventuálně indickými vzory, než starou poesií. Stará poesie jim nevyhovovala ani svou thematikou; zdálo se jim, že je příliš vzdálena pohnuté a vzrušené přítomnosti. Jak ještě uvidíme dále, byla to v podstatě poesie přírody a poklidného rolnického života.

Zdá se však, že rozpor mezi novou poesií a poesií starou byl ještě daleko hlubší. Moderní poesie byla výtvorem nové inteligence, silně ovlivněné Západem, soustředěné ve velkých pobřežních městech a hluboce proniknuté pocitem individualismu. Pro tuto inteligenci byla poesie především výrazem individuálního citu a nálady a často přímo výkřikem protestu, vzpoury proti zlu, které rozežíralo celou společnost. Pochmurný pesimismus nepronikal jen do moderní románové tvorby, která neustále kolísala mezi titanskou vzpourou a sebezničením, sebevraždou, nýbrž zaplavoval i poesii. Tyto nálady byly přirozené, uvědomíme-li si strašlivou situaci, do níž Čína upadla po první národní revoluci r. 1911 a vlastně už od čtyřicátých let minulého století až do konce dnešní války. Je pochopitelné, že za této situace zapůsobila na Čínu nejhlouběji rozervaná pesimistická poesie evropská. Právě ve svém citovém ladění se nová poesie naprosto rozešla s poesií starou, stejně jako se rozešel život ve velkých přímořských městech s životem lidu v širém čínském zázemí. Nemůžeme popřít, že hodně pravdy měl konservativní čínský kritik, když napsal před poslední válkou, že žádný z moderních básníků, věčně mluvících o lidu, nakonec ten lid nikdy skutečně nepoznal a nesžil se s ním tak, jako na př. takový Tchao Jüan-ming, který celý život strávil mezi sedláky.

Zcela jiná situace se však vytváří dnes. Bude nová, sjednocená, mocná a budující Čína, naplněná tvůrčí energií, potřebovat poesii právě tohoto druhu, poesii duší nemocných a zoufajících, nebo poesii krásy, kladu a harmonie? Teprve nyní se vytváří v Číně problematika, která vzniká ve všech zemích cílevědomě usilujících o novou budoucnost, problematika klasického dědictví, a otázka, jak vytvořit nové umění skutečně silné a krásné.

Nedopustíme se omylu, abychom chtěli rozhodovat otázku, kterou především musí řešit čínští umělci a vědci. Přesto i pro nás je důležité, abychom poukázali na několik faktů.

Celé staré čínské myšlení bylo ovládáno představou řádu (li) a harmonie (che), v níž měla žít společnost v souladu s přírodou. Každý čin porušující soulad rozrušoval nejen společnost, ale i přírodu. (Nemusím tu snad ani poukazovat na skutečnost, kterou už dávno vyzdvihl Marx, jak celé hospodářství v Číně a jiných zemích asijského typu záviselo do značné míry na vodních pracích a každá anarchie měla v zápětí neúrodu a hladomor.) Proto i z umění měly a musily být vyloučeny všechny prvky rozkladné, umění mělo zušlechťovat člověka, ukazovat jeho krásu a důstojnost. Celé umění mělo sloužit humanitě (žen), skutečnému lidství. Uměni bylo podrobeno přísné censuře morální ve smyslu společenském. Poesie nikdy, na rozdíl od poesie evropské, neměla opěvat vášeň erotickou, chorobné city a instinkty, či touhu po moci, nebo snad skládat hymny na mocné tohoto světa. Jediným ideálem starého klasického umění byl dobrý, vyrovnaný člověk, a čínská poesie si proto vždy zachovala onu sófrosyné, uměřenost, smysl pro reálno a pravou, třeba méně blýskavou a vábivou krásu, jež je základním znakem umění vpravdě klasického. Ve staré společnosti byly ovšem všechny tyto ideály pouhými ideály, skutečnost byla zcela jiná. Žít mohl jimi jen ten, kdo třeba jako Tchao Jüan-ming dovedl odmítnout "hrbit se pro několik měřic rýže" a odešel do ústraní, kde žil mezi svými prostými přáteli-sedláky. Přesto tyto ideály, vyslovované nejlepšími duchy Číny, byly v podstatě ideálem milionových mas selského lidu, plahočícího se na svých políčkách, kterým věnoval takovou péči a lásku, jako žádný sedlák jinde na světě.

Studujeme-li čínskou lidovou poesii, vidíme, jak blízká je tato slovesnost poesii skládané největšími genii Číny, jako byl Tchao Jüan-ming, Wang Wej, Li Po nebo Tu Fu. Jen tím, že tato poesie dovedla tak dokonale vyslovovat city a nálady nejširších mas, a nikoli pouhé city osobní, stala se tak velkou a dokonalou, že můžeme bez přehánění říci, že se genius Číny projevil nejdokonaleji v poesii lyrické, která byla královnou všech umění a všem oborům tvůrčí činnosti vtiskovala svůj ráz a dávala citový podklad.

Nedivme se, že se lid choval chladně k moderní poesii, vznikající ze zcela jiné nálady a naprosto postrádající toho, čeho potřebuje nezbytně velká poesie, totiž krásy a dokonalosti. Nosič vody dál si zpíval své starobylé milostné písně (nikdy však erotické) a revolucionář vedený na popravu dal rozhodně přednost staré arii z hrdinského dramatu před přepjatě titanskými a nesrozumitelnými básněmi moderními.

Staří básníci věnovali také srozumitelnosti a lidovosti největší pozornost. I když v Číně vznikly směry libující si v slovní kabalistice, opravdu velké básnictví do těchto výstřelků nikdy neupadlo. Víme, že na př. básník Po Ťü-ji za tchangské doby dával číst své verše staré chůvě a upravoval každý výraz, kterému nerozuměla. Proto se také na př. jeho "Zpěv o věčném hoři" zpíval po celé Číně. Po Ťü-ji také ostře formuloval nutnost morálního poslání poesie, přesvědčení, které sdílela celá tradiční čínská kritika. I v pozdějších dobách, na př. skladatelé písní cch' v sungské době, viděli největší úspěch svých básní, když zlidověly a staly se lidovým popěvkem. Že měli v tornto úsilí úspěch, vidíme z toho, že mnohé jejich básně se zachovaly jen jako vložky v lidových povídkách a často již jen jako anonymní písně.

Zatím co dříve byla touha po řádu a harmonii, pronikající celou čínskou poesii a celé čínské myšlení, pouhou utopií, ideálem, nyní se stává skutkem, a proto nabývá nyní dědictví klasické minulosti nového smyslu a života. Přes všechen boj probíhající v Číně může se nová Čína hrdě hlásit k starému dědictví, k odkazu bezpočetných generací minulých, neboť ona uvádí ve skutek to, o čem tyto generace snily a po čem toužily. Už od druhého století n. 1. umíraly čínské masy za představu tchaj-pching (Veliké rovnosti, Velikého míru), která ještě v minulém století pozvedla obrovské masy tchaj-pchingů v jedné z největších revolucí světa. A již v konfuciánském učení se nedlouho po Konfuciovi objevuje termín ta-tchung (Veliké sjednocení, Veliká stejnost, kdybychom překládali doslova), který největší reformátor Číny na rozhraní XIX. a XX. stol., novokonfuciánec Kchang Jü-wej jehož spisy zapůsobily tak hluboce na Mao Ce-tunga, vyložil ve smyslu komunismu, ač ještě neznal marxismus. A za největší klenot v tomto přebohatém klasickém dědictví Číny musíme považovat čínskou lyriku.

Bylo by velmi nesprávné činit závěry ze soukromé záliby velikého vůdce čínského národa Mao Ce-tunga, ale je příznačné v této souvislosti, že Mao skládá sobě pro potěchu klasické básně ve starém stylu a platí v tomto oboru za jednoho z největších básníků Nové Číny. Je zřejmé, že i pro něho je klasická poesie nejdokonalejším výrazem jeho citů, a právě jeho básně nám mohou být klíčem k pochopení, co čínský národ ve své poesii hledá a nalézá. Je to ona potřeba skutečné poesie, krásy, básnické nálady, estetického vyjádření všeho toho, co dělá člověka člověkem a povznáší ho nad život pouze smyslový.

Řekl jsem, že velikost čínské poesie byla právě v tom, že nejdokonalejším způsobem vyjadřovala cudné a krásné pocity čínského lidu a ukájela dokonale jeho touhu po kráse. Z toho snad pochopíme, proč tato poesie měla i mezi naším lidem tak neobyčejný úspěch, proč je opětovně recitována na kroužcích v závodech, továrnách i školách a proč kdekdo zná aspoň několik čínských veršů nazpaměť. Tato klasická poesie i u nás zaplňuje potřebu skutečně dokonalého umění, umění velikého a hovořícího prostě a srozumitelně k srdci každého člověka. Srovnáme-li čínskou poesii s poesií jiných národů asijských, i s poesií evropskou, jasně vynikne její neobyčejná prostota. Tato poesie nikdy nechtěla oslňovat kaskádami překvapivých obrazů a obratů, pro ni cena pravé poesie byla ve skutečném citu, a nikoli v neobyčejném efektu. Vidím velikou zásluhu Mathesiovu v tom, že dovedl vycítit v čínské poesii tento základní rys a onu příbuznost s naší klasickou, skutečně lidovou tradicí poetickou, s takovým snad Erbenem. Dávno před válkou nenechal se svést umělostmi a křečovitostmi moderního umění a šel za prostotou a melodičností ve slově i rýmu, již tehdy tuše, že v tom je síla klasické tradice v Číně i všude na světě. Právě tato poesie nám ukazuje, jak každé skutečně velké umění je opravdu pro všechny, dovede tlumočit city každého a tím se stává básnickým hlasem nejširších mas. V tom vidím největší přínos a obohacení naší básnické kultury tímto čínským vlivem. Je jen třeba, abychom v tomto díle pokračovali, a shledáme, že čínská kultura má hodnoty, které vždy budou k lidstvu mluvit hlasem čistým, prostým a krásným, stejně jako dědictví antické civilisace.

Jinde jsem již promluvil obšírněji o formě čínské poesie, ač toto thema by si vyžádalo ještě daleko podrobnější a důkladnější studie. (Viz "O čínském písemnictví a vzdělanosti", str. 129 a n.) Zde se chci zmínit toliko o některých jiných aspektech, které se mi zdají dosti důležité. Nápadným jevem v dějinách staré čínské literatury je naprostá převaha poesie lyrické nad epickou. Čína ze staré doby nemá žádného eposu a její literatura vlastně začíná sbírkou lyrických básní "Knihou písní" — Š'-ťing. Také v pozdější době jsou epické básně poměrně vzácné, až na novověké lidové veršované kroniky a vyprávění, stojící však na periferii literární tvorby. Také oněch několik epických zpěvů ze staré doby jasně prozrazuje, že jejich autorům byla lyrika bližší než epika. Popisují-li nějaké události, nehledí vystihnout věci jedinečné, podat skutečný sled děje, nýbrž zachycují věci všeobecné, typické; jejich cílem je spíše navodit všeobecný dojem než postavit plasticky před oči diváka nějaký děj se všemi podrobnostmi. Je to opět methoda lyrického popisu, a nikoli epika. Děje nejsou popisovány v časovém sledu jako probíhající proces, nýbrž jsou rozloženy do prostoru. Je to táž technika, jakou nalézáme na některých čínských obrazech, jež jsou rozděleny na četné episody, časově zcela rozdílné, které však jsou všechny postaveny do jedné roviny. Je zřejmé, že smysl pro čas a probíhající děj je neobyčejně málo vyvinut. S tím souvisí asi i velmi pozdní rozvoj výpravné prózy, jež rozkvétá, teprve když již ostatní umění překročila svůj vrchol. Také v dramatu jsou hlavními skladebnými elementy lyrické pasáže, arie, a děj je něčím zcela vedlejším. Bude třeba důkladných studií komparatistických, než aspoň částečně vyložíme tuto zvláštní charakteristiku čínské literatury.

Je jisté, že rozvoj čínské lyriky velmi těsně souvisí s výhradně zemědělským zaměstnáním čínského lidu. I když zatím není jednoznačně rozřešena otázka, zda lyrické písně v knize Š'-ťing jsou skutečně písně lidové, jak tomu chce stará tradice, či zda jsou to imitace lidových písní, skládané ve šlechtickém prostředí, je jisté, že celá jejich mentalita, všechny jejich básnické obrazy pocházejí z prostředí rolnického, ze života lidí co nejintimněji srostlých s přírodou. Věčně se v nich opakují motivy, které odkazují na jevy přírody a tím chtějí navodit určitou náladu a citově připravují uvedení vlastního thematu. Ať už přímo či nepřímo, tyto básně jsou výplodem života sedláků, jejichž veškerá pozornost byla obrácena k jevům přírodním, oznamujícím různé fáze věčně se opakujícího koloběhu přírody. Příroda byla dárcem všeho jejich života, ona zcela k sobě poutala všechno jejich myšlení. S koloběhem přírody byly spjaty jejich city i osudy, ona je nejhlouběji vzrušovala, naproti tomu tak zvané historické události, války, změny na trůně a pod., byly jen náhodným a pravidelně nevítaným rozrušením harmonického chodu přírody a jejich života. Proto sedláci viděli historii z úhlu pošlapaného obilí a ztroskotaných hrází, a nikoli shůry válečných vozů rozjíždějících nepřátele a ženoucích se za bohatou kořistí. V prvotní čínské poesii převládalo myšlení širokých mas lidu, a nikoli záliby nečetné feudální aristokracie, myšlení ahistorické proti historickému, lyrika proti epice. Proto již v prvotní poesii nalézáme i ostré satiry proti špatným vládcům, repot proti válkám a chválu děl míru proti hrdinným skutkům válečným. To byly základy čínské poesie a na nich spočívala i celá příští její skvělá budova.

Bylo by však omylem z mírumilovného založení čínských sedláků soudit na jejich pasivitu, nedostatek odvahy a nebojovnost, když šlo o věc skutečně spravedlivou. Sedláci nenáviděli nesmyslné války císařů a zištné vzpoury generálů, které toliko hubily zemi a ožebračovaly lid. Tato nenávist k válkám "pánů" mluví jasně na př. z veršů Tu Fuových:

pustý je život, pusté jsou dálky:
chladné jen ohně na kopcích planou —
signály války.

A jinde:

Neměl jsem zemi,
nebyl jsem voják —
dívám se zpět:
trpký jak ocet
byl proud mojich let.

Když však útisk převýšil snesitelnou míru, dovedl čínský sedlák sáhnout ke zbrani, bránit se a strašlivě se mstít. Žádná země na světě neprodělala tolik a tak obrovských selských revolucí jako Čína. Všechny velké čínské dynastie skončily v selských rebeliích.

Jenomže tyto revoluce, které ve starých řádech nemohly žádným způsobem změnit výrobní podmínky, nemohly také nijak rozhodně zlepšit postavení utištěných mas lidu. Byly jen bouří, strašnou odplatou za nespravedlivosti, potom však se věci opět vracely k starému pořádku. Proto i jejich ideologie byla vždy chiliastická a jejich vůdcům se většinou nepodařilo formulovat konkrétní politický program. (Podrobněji jsem tuto thesi rozvedl v úvodu ke knize "Čínský lid v boji za svobodu", Praha 1949, str. 55—56.)

Proto také nikde - pokud vím - nenalézáme ve staré čínské poesii vysloveně revoluční notu, nýbrž toliko žalobu, výkřik protestu a rozhořčení nad bídou lidu, který tak často zaznívá v básních Tu Fuových. Tu Fu sám zažil jedno z největších vojenských povstání v čínských dějinách, když se proti císaři Süan Cungovi (713-755) vzbouřil turecký míšenec, generál An Lu-šan, a jeho vojska v dlouholetých bojích zpustošila celou severní Čínu.

V nejlepším případě byl vůdce selské rebelie "přijat na milost", došel s několika druhy odpuštěni a hodností, kdežto masy lidu zůstaly ve stejně bědném postavení jako dříve. Jasně je historie takové lidové rebelie a její konečný osud vypsána ve slavném románě Šui-chu-čuan, "Příběhy jezerního břehu".

Taková situace navozovala pak v básnících často představu marnosti všeho úsilí a touhu po úniku z tohoto světa. Jejich ideálem se stával "skrytý mudřec", žijící toliko umění a rozjímání někde hluboko v horách. I tento ideál se ozývá v některých našich básních, na př. ve verších Li Poových, Tento ideál byl výplodem určité historické situace a zmizel, jakmile zmizely podmínky, které ho vytvořily.

Když nalezla nová Čína jasný program politický a sociální, mizí veškerá pasivita a dnes sotva nalezneme jinou zem, která by byla tak nabita energií a láskou k činorodému životu a vírou v budoucnost, jako Čína.

Ve statických výrobních poměrech nebyl pro sedláka čas plynutím, postupem od jedné velké události ke druhé, nýbrž věčně stejným řetězem opakujících se kruhů. Jeho představa času byla cyklická, nikoli postupná. Čínská lyrika, můžeme říci, vyrostla z vesnic, vyrábějících a žijících ještě v starých občinách mimo historii. Představa vesnice schoulené do sebe a žijící svým vlastním životem nerušeným zásahy světa zůstala vždy ideálem básníků, i když skutečnost byla již dávno jiná.

Tento ideál opěvuje na př. ve své básni Wang Jü-čcheng:

Tam na jih od Řeky,
jak je tam pěkně!
Dědinka u řeky, ryby a trh —
nad nimi útlé vlákýnko dýmu.

S touto mentalitou, tímto lyrickým laděním, které postihujeme v poesii, podivuhodně souvisí i ráz čínského starého jazyka. V tomto jazyce jednoslabičná slova jsou neměnná a jejich funkce ve větě je dána teprve jejich polohou. Mimo větu se gramatické kategorie nijak nerozlišují, jednoslabičné slovo není podstatným jménem, přídavným jménem či slovesem, či lépe je tím vším. Význam přirozeně zařazuje některá slova spíše do určité kategorie, na př. niu znamená především "vůl", je to tedy v našem slova smyslu substantivum, nalézáme však toto slovo i ve funkci slovesné, ve významu "nakládat s někým jako s tažným zvířetem". Čínská slova (o slovech v našem smyslu nemůžeme vlastně v čínštině v této souvislosti mluvit, ale nemůžeme se zde zaplétat do filologických úvah) mají význam daleko všeobecnější než slova naše. Naše slovo je vždy připoutáno již svou formou na něco jedinečného, na jediný přesně určený případ. Tak naše slovo "žena" znamená jedinou osobu, přesně charakterisovanou svým pohlavím, a pádem se naznačuje celý vztah této osoby k nějakému ději. Čínské nü je daleko všeobecnější. Nevíme, jde-li o jednu nebo více žen, neboť číslo v čínštině neexistuje, a chceme-li je vyjádřit, musíme tak učinit vložením jiných slov do věty. Ale toto slovo může být i přídavným jménem, na př. nü-chaj-c' "ženské dítě", "dcerka", a našli bychom je i v jiných funkcích. Je patrné, že kruh platnosti a představ, jež zahrnuje čínské slovo, je daleko širší než u slova našeho. Je to všeobecná představa, neomezená na nějaký konkrétní případ.

Zvláště je to zřejmé u slovesa. Tím, že vyznačuje osobu, rod, číslo, čas a vid, určuje naše sloveso přesně každý děj a dodává i neživým věcem jistou životnost a pohyb. U nás i brána kdesi stávala, stůl se převalil, čili již pouhou formou slovesa jsou neživé věci personifikovány, rozhýbány a zařazeny do stejné roviny jako bytosti živé. Víme, jak právě tato charakteristika našeho jazyka je účinným nástrojem našich básníků, aby jí oživili své popisy a dodali jim vzruchu. Nic takového neexistuje u čínského slovesa. Jednoduchá personifikace není v čínštině možná. Slovo fej, "letět", se nijak neliší ani formou ani svou platností mluvnickou třeba od takového slova jako šu, "strom", či chuang, "žlutý". Je to představa letu a létání v nejvšeobecnějším smyslu. Čínské sloveso nemůže vyjádřit ani čas, ani rod, ani číslo a pod.; teprve v moderním jazyce používáním pomocných sloves je možno vyjádřit vid. Čas je vyjadřován toliko v případech nutnosti vkládáním časových určení do věty. Tímto způsobem vyjadřování děje se v čínštině jeví spíše jako vlastnosti než věčně měnlivé stavy. Nebudeme daleko od pravdy, když onen klid, podle různých pozorovatelů dýšící z čínské literatury, na rozdíl od věčného neklidu, příznačného pro literaturu naši, budeme vysvětlovat především odlišnou strukturou jazyka. Ovšem nesmíme nikdy přehlédnout, že jazyk je toliko nástrojem myšlení a že se v něm objevuje (či neobjevuje) jen to, co myšlení potřebuje (či nepotřebuje) vyjádřit. Ale již tím je dán základní postoj čínského básníka ke skutečnosti. Pro něho skutečností jsou neměnné, všeobecné jevy, je to pojímání skutečnosti statické a tedy příznačně lyrické, kdežto pro nás je skutečnost dynamická, zdůrazňujeme různé časy a vidy dějů, pro nás vše je proces. Naše pojímám je typicky epické.

Ale rozdíly nespočívají v pouhém tvarosloví. U nás bohatě rozvinuté slovesné tvary umožnily i bohaté rozvití souvětí. V naší literatuře umělý tvar slovesný — i když někdy spisovatel může usilovat o pravý opak - je charakterisován především košatou stavbou větných trsů. V čínštině, poněvadž sloveso je neměnné, je stavba jedné věty téměř stejná jako stavba kterékoli věty jiné; věty se většinou kladou vedle sebe paratakticky a jen někdy se spojují částicemi, vkládanými mezi ně nebo do nich. Tím ale vzniká určitá jednotvárnost, kterou je nutno vyvážit prostředky jinými, jako na prvním místě redukováním počtu slov ve větách, aby nebyly příliš těžkopádné, pravidelným střídáním počtu slov v jednotlivých větných úsecích a zdůrazněním rytmu a konstrukční balance fráze. Vše to jsou ale s našeho hlediska spíše prostředky básnické než prozaické, a tak po dlouhé věky i v čínské próze převládal rytmisovaný styl, přibližující prózu k poesii. I tyto vlastnosti musily působit nepříznivě na rozvoj epiky, vždyť už dnes z vlastní zkušenosti bezpečně víme, jak přímo souvisí rozvinutá větná stavba s rozvinutou stavbou epickou.

Měli bychom se zmínit ještě o tónech, které dodávají čínské větě neobyčejné melodičnosti a jsou význačným stavebním materiálem pro poesii. Každé čínské slovo se vyslovuje v některém ze čtyř tónů (ve starém jazyce jich bylo dokonce sedm) a jejich pravidelným střídáním je možno docílit melodičnosti netušené v jiných jazycích. Čínské verše, i když šlo o básně a nikoli vysloveně o písně, se recitovaly zpěvně, eventuálně k doprovodu nějakého hudebního nástroje.

Pro literární tvorbu velikou důležitost má i zvláštní fonetická struktura čínštiny. Charakteristickým rysem čínštiny je neobyčejné množství dvojhlásek, kontrastující s poměrnou chudobou souhlásek. I to zvyšuje melodičnost čínštiny, ale ještě příznačnější pro tento jazyk je neobyčejná pravidelnost, mohli bychom téměř říci schematičnost ve fonetické struktuře slabiky— slova. Vedle řady slov, jako ča, čcha, čan, čchan, čang, čchang, máme odpovídající řadu ta, tcha, tan, tchan, tang, tchang, a podobně máme řady s náslovnými k, p a jednoduché, neaspirované řady s ch, f, atd. Tyto neobyčejně nepatrné rozdíly mezi slovy, řekněme mezi čang, čchang, chang, šang a podobně, lišícími se jenom jedinou souhláskou, tříbily neobyčejně cit pro volbu slov a nabízely přímo možnosti jejich umělého uspořádání. Stylisace slovního materiálu byla vždy v čínštině daleko větší než v jiných jazycích a tato stylisace velmi často se dála na úkor svobodného rozvinutí přirozeného výrazu. Je také pravděpodobné, že tato neobyčejně pravidelná struktura čínštiny vedla k obecné schematisaci, tak příznačné pro celé čínské myšlení, a současně navozovala představu pravidelnosti, rytmu a balance, které ovládají všechna čínská umění.

Proto také v čínské poesii byly vždy umělost, jemný výběr slov a obrazů, cit i pro nejmenší odstíny melodické zdůrazňovány daleko více než v poesii evropské. Číňané nebyli nikdy — přes výstřelky literárního snobismu v posledních dobách — pedanty, jak je líčili zaujatí pozorovatelé evropští v XIX. stol., naopak srovnáváme-li život a kulturu čínského lidu s kulturou evropskou, byla čínská kultura vždy přirozenější, ale celková úroveň estetická byla neskonale vyšší. Stačí, abychom si prohlédli třeba takovou výšivku, vyráběnou zcela negramotnou vyšivačkou, nebo vystřihovánky z papíru, běžné na každé čínské vesnici, a užasneme nad nezměrnou bohatostí čínské fantasie, neobyčejnou schopností komposiční, smyslem pro překvapivé ladění barev a téměř nepředstavitelnou trpělivostí v provedení. Tyto vlastnosti najdeme ve všech řemeslných výtvorech Číny a můžeme je zcela bezpečně vyložit z celkové charakteristiky výrobních procesů v Číně. Počínaje zemědělstvím (pěstování rýže a jiných plodin, sadařství, hedvábnictví a pod.) přes čínská řemesla (výroba látek, nábytku, řezbářství a j.) až k vrcholným čínským uměním, jako malířství, kaligrafie a pod., všude pozorujeme tytéž základní rysy: na jedné straně neobyčejnou chudobu a primitivitu nástrojů, a na druhé straně úžasnou virtuositu manuální a neskonalou trpělivost a pečlivost pracovní. Základní zaměstnání čínského lidu, zemědělství, nevyžadovalo při zvláštní čínské technice nikdy jednorázového velikého napětí sil jako zemědělství evropské, nýbrž veliké zkušenosti, obratnosti, péče a trpělivosti. A tyto vlastnosti pak dávají ráz nejen čínským řemeslům, ale i umění.

Základní jednoduchost a prostotu, jakou nacházíme v nástrojích čínského zemědělce a řemeslníka, pozorujeme i v obrazech čínských básníků, čerpaných z nejprostších věcí je obklopujících. Vášeň je přirovnávána k prachu zdvíhajícímu se za vozem, myšlenka kmitne hlavou jako záblesk lucerny, dávné boje nejsou než písní rybáře ztrácející se ve tmě a pod. Nejvíce básnických obrazů je vzato přímo z přírody: větvička bezu, stříbrné chmýří vrb, odplouvající vlna, fáze měsíce, střídání denních údobí, jarní vítr, zeleň řeky připomínající jarní nebe, divoké hory a pod. Nejumělejší obrazy pak jsou vybírány přímo z výtvorů čínského uměleckého řemesla: vyšitý ohnivák, poletující na zácloně, vyřezávané zábradlí z nefritu (vlastně z bílého mramoru), uměle vyřezávané schody a pod. Je těch obrazů neobyčejně málo a věčně se opakují, takže téměř všechny můžeme najít v poetických encyklopediích. Čínský básník nehledal novost a překvapivost; podobně jako čínský řemeslník lpěl na svých tradičních methodách, stavěl z osvědčeného materiálu a šlo mu jen o jemné obměny tradičního vzoru, který každý znal.

Požadavek umělosti (který však nesmíme ztotožňovat s vyumělkovaností a ornamentálností, které vždy byly čínské literatuře cizí) byl v poesii ještě zvyšován obecnou oblibou poesie v nejširších vrstvách. Podobně jako geniální umění Lermontova a Puškina vyrůstalo z obecné obliby veršů a veršování v tehdejší ruské společnosti, stejně i geniální výtvory Tchao Jüan-minga, Li Poa, Tu Fua či Su Tung-pchoa a Ou-jang Siua stavěly na tom, že v oněch dobách každý čínský vzdělanec při každé příležitosti skládal básně a lid tyto básně zpíval a vedle nich si skládal své písně vlastní. Bylo to prostředí skutečně žijící básnictvím, kdy poesie byla denní potřebou, a žasneme, jak vysokou úroveň básnickou nalézáme na př. v poetických vložkách lidových povídek, speciálně v jejich úvodech. Zpíváním těchto písní lákal vypravěč na bazarech své posluchačstvo. (Do této kategorie písní patří na př. "Suita o jaře" v této sbírce.) Jak vysoké muselo být umělecké cítění těchto kramářů, kuliů, povalečů, kteří se hromadili na čínských trzích, když nejlepším reklamním trikem k získání jejich pozornosti byla dokonalá lyrická báseň, krajně rafinovaná, opěvající na př. opadávající švestkové květy.— Tím umělejší musila být poesie velkého básníka. Z toho pak pochopíme, že básníci, mluvící k posluchačstvu a k čtenářstvu tak dokonale připravenému, mohli mluvit jazykem nejjemnějším, v polotónech a narážkách, často pro naše necvičené ucho téměř nepostižitelných. Tvrdé tóny a barvy byly zjemnělému sluchu nesnesitelné. Je třeba velké vnímavosti a napjaté pozornosti, abychom postřehli tyto jemné odstíny. Na př. i dnes, když Mao Ce-tung ve své slavné básni opěvuje nadlidské výkony a nadlidská strádání Rudé armády na Dlouhém pochodu, neužívá silných slov, nedává se strhnout pathosem, nýbrž spokojuje se, abychom mluvili technikou čínského malířství, jediným tahem, jímž navozuje celý prostor:

Patero horských pásem se vzdouvalo a klesalo jak hřebeny vln,
hory Wu-liang byly menší než zelené oblázky,
pálily srázy, jimiž se dere řeka Zlatého písku,
studily řetězy mostu přes řeku Ta-tu.

Uvědomme si, že přes ty řetězy mostu Liu-ting-čchiao visící ve výši sto metrů nad Ta-tu, nejdivočejší řekou světa, přešplhali se rudí vojáci za palby nepřátelských kulometů. Pro velkého čínského básníka stačí však jen nejprostší slovo, sotva načrtnutý obraz, aby vystihl jeden z nejhrdinnějších skutků v dějinách lidstva! Nedovedeme-li čísti s takovou citovou a poetickou lupou, zdá se nám pak ovšem čínská poesie málo pathetická, nerealistická a vzdálená života. A přesto nic není nesprávnějšího než tento soud. Mohl kdo vrcholnějším způsobem vyjádřit smutek a beznaděj vojáků kdesi v pevnůstce v západních pouštích než Fan Čung-jen ve svém verši (str. 161):

Našemu rotnému zbělely vlasy
a nespí jak já.

A neznám vůbec realističtějšího a ovšem i básničtějšího popisu hrůz čínského hladomoru než verš Tu Fuův (báseň na str. 108):

Počkej ale,
v světničce malé
ještě cos vrní!
Nemluvně!
Chce se mu jíst!
Bratříček starší
odešel
do lepších míst:
přecpal se hlínou.

Dvě prostá fakta, děsivě prostá, a přece myslím, že lidsky říkají více než všechny evropské heroické tragedie. Nebo jak dovede tento básník popsat strádání na útěku před řádící soldateskou! Nejdrobnější fakta jsou zvětšena básnickým výrazem v dokonalý obraz celkové lidské bídy:

Z hladu má dcerka,
hloupoučká dcerka,
okusuje mne,
naříká, křičí.

Ale dosti citátů. Čínská poesie je nějvětším, vrcholně uměleckým komentářem života čínského lidu ve všech jeho osudech a náladách. Je však nutno ji umět číst, pozorně a pečlivě. Nevtírá se do oka, je cudná a jemná, ale naučíme-li se jí rozumět, může v mnohém poučit i naše básnictví, zaplavené verbalismem a libující si v křečovitém, přehnaném výrazu. Znovu zdůrazňuji, čínská poesie jako každé opravdu klasické umění je velikým učitelem sófrosyné, uměřenosti, hlubokého citu vnitřního, a nikoli vnější křiklavé fráze.

Řekl jsem již výše, že čínské slovo je daleko méně připoutáno k jednotlivosti, ke konkrétnímu případu, než slovo evropské a že navozuje představu obecnou, můžeme říci existující mimo čas a prostor. Na tento pocit věčnosti, neměnnosti, na určitá fakta existující vždy a všude byla zaměřena i čínská lyrika. Měla být výrazem nejen historické skutečnosti, nýbrž skutečností všech nebo aspoň co největšího počtu. Proto se čínská lyrika s oblibou vrací k několika tradičním thematům, plným emoční síly, ale nabyvším již všeobecné platnosti. Čínská lyrika je zaměřena na věčnost.

Vidíme to i na básních Mao Ce-tungových. Na př. v jeho proslulé básni na Dlouhý pochod nemluví se o Rudé armádě, nýbrž o "třech armádách". Je to klasický výraz přejatý ze šerého dávnověku, kdy císařské armády byly rozděleny vždy na tři šiky. Tentýž výraz nalézáme i v Tu Fuově básni "Vychrtlý kůň": "armády táhly tři kolem něho". Tím je celé thema zařazeno do čínské vojenské historie, předmětem básně není už jen určitý voják z roku 1934—1935, nýbrž čínský voják vůbec. Podobně geniálním způsobem dovede Mao shrnout celou čínskou historii ve známé básni na svou cestu letadlem:

V jasném vzduchu
čarovná země
podobá se zruměnělé dívce v bílém,
že bezpočet hrdinů přichází soupeřit o její ruku.
Takový je půvab těchto řek a hor!
Císařové Š'-chuang a Wu-ti neměli srdce,
císaři Tchaj Cung a Tchaj Cu neměli cit,
Džingischán neuměl než na orly mířit šípem,
ti všichni už nejsou — teprve dnes
přišli sem muži, co mají srdce.

V kratičké básni jsou shrnuty celé čínské dějiny a naznačeno, že se komunistická strana ujímá dědictví věků předchozích, ale jinak, než to činili oni mužové, kteří založili velké dynastie Čchin, Chán, Tchang, Sung a Jüan. — Tuto methodu nalezneme všude ve staré poesii. I taková báseň, jako "Voják teskní v pevnůstce Dlouhé zdi", není výrazem bezprostředního zážitku osobního, nýbrž především tradičním básnickým thematem, a jejím cílem není jen evokovat smutek vojáka na hranicích, nýbrž vystihnout obecně melancholii člověka vzdáleného od svého domova. I čínská poesie chce mít platnost nadčasovou a všelidskou. Tím si také vysvětlíme, že tato poesie, tak vzdálená od nás časem i prostorem, mluví k nám tak živě a srozumitelně. Vyjadřuje základní city a postoje lidské, stejné všude na světě, neboť je naplněna nejhoroucnějším humanismem.

Mathesiovy Zpěvy zachycují jednotlivými ukázkami celý vývoj čínské poesie od jejích počátků až po století třinácté, tedy všechna její skutečně tvůrčí údobí. Přehlížíme-li tuto historii, jsou její výsledky vskutku velkolepé, neboť v každé době zplodila Čína veliké básníky, kteří vrcholným způsobem dovedli vyjádřit nálady své doby. Současně však je tato historie i velikým poučením. Ukazuje, že po každé, když se poesie stala výlučným majetkem nějaké skupiny, když v ní převládly prvky formalistické nebo se stala učenou hříčkou, upadala, ztrácela svou životnost a smysl a nakonec přestávala být poesií. V takových údobích zachraňuje čínskou poesii vždy nový proud, vyvěrající z hlubin lidu, který odplavuje zastaralá klišé a formy, vnáší do básnictví nový cit a nové útvary a vede k obrození poesie. To se opakovalo v Číně několikrát a posledním příkladem je obroda poesie, k níž došlo v osvobozené Číně.

Nejstarší čínská poesie je shromážděna ve sbírce Š'-ťing ("Kniha písní"), z níž Mathesius podává několik ukázek. Básně, či lépe řečeno písně, které byly shromážděny v "Knize písní", vznikaly někdy od desátého po sedmé století před naší érou. Jsou plny svěžesti a citu, zvláště pokud jde o čistou lyriku, neboť vznikaly v těsném spojení s lidem, ať už přímo jako písně lidové, nebo jejich nápodoby. Jejich skladatelé mluví nejen o lásce, která je hlavním thematem, ale dovedou se i rezavě vysmát slabostem císaře a vládnoucí třídy, vyzpívat tragiku lidu za pustošivých nájezdů barbarů a dát výraz hoři vojáků hnaných na daleké výpravy. Je příznačné, že toto básnictví je vesměs anonymní. Po době Š'-ťing ustává celkem básnická činnost v Číně a máme o ní málo svědectví, zatím co bují literatura filosofická a historická. Teprve na rozhraní čtvrtého a třetího století před naší érou se vynořuje první známý veliký básník Číny Čchü Jüan v nové a dosud vlastně barbarské oblasti v povodí řeky Jang-c'. Na rozdíl od krátkých básní "Knihy písní" vytváří Čchü Jüan dlouhé básně mythologické a alegorické a elegie plné smutku a tragiky nad osudem své vlasti. Je pravděpodobné, že Čchü Jüan užil formy lidových zpěvů své vlasti a na jejich základě vytvořil nový útvar — dlouhou pathetickou báseň. Jeho příkladu následuje celá škola básníků i za následující doby dynastie Chan (206 před n. l. až 220 n. l.). V rukou učených básníků této doby se však přetvářejí tyto básně fu v umělé, ornamentální básně, plné zastaralých slov a bizarních znaků, a ztrácejí všechen básnický půvab. Tu však v prvních stoletích n. 1. vzniká nový útvar básnický: čtyřslabičná báseň. První básně tohoto druhu jsou anonymní a jejich zpěvný ráz svědčí o tom, že jde o písně lidového původu. Čtyřslabičnou básní se obrozuje čínská poesie a po několik století je to převládající forma v čínském básnictví, v níž bylo napsáno několik nejlepších děl staré poesie. Vrcholu dosahuje toto básnictví v poesii Tchao Jüan-mingově (372—427), vedle Li Poa a Tu Fua největšího básníka Číny. Žádný z čínských básníků se nesžil s lidem tak, jako tento básník, který odmítl všechny úřady a žil na svém statečku v družném přátelství s rolníky, kteří vystupují v jeho básních jako hlavní osoby.

Je však pravděpodobné, že čtyřslabičný verš byl příliš stručný, než aby mohl vyjádřit všechno bohatství myšlenek a citů čínských básníků. Po Tchao Jüan-mingovi začíná v čínské poesii převládat verš pěti- nebo sedmislabičný. Současně se v době, kdy Severní Čína byla zaplavena barbary a čínská kultura byla pěstována hlavně v aristokratickém a výlučném prostředí na Jihu, rozšiřuje formalistický názor na literaturu, forma se cení výše než obsah. V próze se to jeví vytvořením silně rytmisovaného stylu, v němž jedna část věty má i svou gramatickou strukturou i počtem slov odpovídat části druhé (paralelismus), a také normováním i obsahové výstavby essayů. Této tendenci k normovanosti a umělosti nemůže uniknout ani poesie. Kdežto dřívější poesie znala sice systém rýmů, ale rytmus byl volný, nyní se vytváří celé schéma, jak se v básni mají střídat tóny rovné a lomené a jaké má být rozvrstvení tónů. Básně psané podle těchto pravidel nazývají se "nové" nebo "vázané". Je příznačné, že tyto formalístické tendence nabyly v Číně vrchu v době nejhlubšího politického rozkladu, kdy v duševním životě vítězí cizí pesimistický buddhismus nebo taoistické fantasie.

Normovanost charakterisuje i dobu tchangskou (618 až 906), vrcholnou dobu čínského básnictví, kdy žije celá plejáda velikých básníků, jako Wang Wej, Li Po, Tu Fu, Po Ťü-ji a řada jiných. Ale tito velcí básníci se nenechávají příliš těsně poutat předepsanými schématy, protože cit a prožitek jsou pro ně důležitější než hra se slovy. B. Mathesius věnoval nejvíce místa ve své sbírce básním Li Poovým a Tu Fuovým, a plným právem. Tito dva současníci, kteří jsou svou povahou pravé protiklady, jsou vyvrcholením čínského básnictví a ční vysoko nad všechny básníky dřívější i pozdější. V čínských představách jsou Li Po a Tu Fu vždy zosobněním dvojího základního ladění čínského ducha: Li Po zosobňuje geniální rozmach, rozkoš, vtip, snivost, onen základní optimismus a přitakání životu, jež jsou vždy charakteristickým rysem povahy čínského lidu přes všechna jeho strádání. Tu Fu pak ztělesňuje tragické zkušenosti, onu bolest a zármutek čínských mas, deptaných věčnými občanskými válkami a strašnými přírodními katastrofami. Li Po a Tu Fu jsou v čínské poesii jakoby projevem oněch dvou principů, jang a jin, světlého a temného, jejichž vzájemným působením vysvětlovala stará čínská filosofie původ všech věcí. Nejlidovějším básníkem tchangské doby byl Po Ťú-ji, jehož zpěvy se rozšířily do nejširších mas lidu.

Je pravděpodobné, že již za vrcholné doby tchangské poesie byl pěti- nebo sedmislabičný verš se strohým systémem tónů a rýmů pociťován jako osnova příliš přísná a poněkud monotónní, která neumožňovala uplatnit všechny melodické vlastnosti čínštiny. Proto nastává proti této formě reakce, kterou snad můžeme uvést v souvislost s obecnou reakcí proti normované, formalistické literatuře. V próze na příklad zdvihl boj proti balancovanému a rytmisovanému stylu učenec a básník Chan Jü (768—824, viz str. 133), hlásaje obnovu staré, volné a prosté prózy (ku-wen). V poesii básníci sahají po tvaru, který se rozšířil rnezi lidem, po tak zvaných písních cch'. Je dokonce pravděpodobné, že mnohé melodie těchto písní byly cizího původu, a poněvadž lid si je oblíbil, bylo nutné na ně pak v Číně skládat texty. Nápěv určoval velmi nepravidelnou strukturu veršů i tónů. Střídají se kraťoučké verše s verši velmi dlouhými a i rozvržení tónů a rýmů je velmi rozmanité. Poněvadž byly tyto písně mezi lidem velmi oblíbeny, téméř všichni básníci počínaje Li Poem skládají texty na tyto nápěvy. Tak se rozvíjí básnictví cch', které se na sklonku tchangské doby stává hlavní formou čínské poesie a zůstávají i za Pěti dynastií (906—960) a za doby sungské (960—1279). B. Mathesius věnoval značnou pozornost tomuto druhu poesie a téměř všechny básně básníků mladších než deváté století patří do této kategorie. Básně cch' se staly nástrojem největších básníků sungské doby, jako státníka a spisovatele Ou-jang Siua, básníka Su Tung-pchoa, reformátora Wang An-š'a a pod. Oblibu básní cch' vysvětluje ještě jedna okolnost. Pro normované pěti- a sedmislabičné básně zůstalo až do nejnovější doby závazné rýmové schéma, jakého se užívalo v tchangské době, tedy schéma založené na tehdejší výslovnosti. Během doby se však výslovnost změnila, takže mnohdy se tyto básně vlastně vůbec nerýmovaly, učenci však se dále přidržovali staré šablony a kandidáti při zkouškách byli nuceni skládat básně v této archaické formě. Naproti tomu básně cch' byly založeny na soudobé výslovnosti.

Jak oblíbeny byly písně cch' mezi lidem, ukazuje nám to, že mnohé z nich známe toliko jako vložky v lidových povídkách, které přednášeli vypravěči z povolání na bazarech většinou negramotnému lidu. Nic nesvědčí lépe o vysoké kulturní úrovni a uměleckém vkusu čínských mas než právě tyto písně zachované v lidových povídkách. Vysoká estetická a citová úroveň je nejkrásnějším dědictvím čínského lidu, které si přináší do nové doby. V Číně zatím — až na jisté jevy v přímořských městech — nebude třeba boje proti literárnímu a uměleckému braku, který tak nebezpečně pokřivil umělecké cítění lidu v Evropě. V Číně si lid, povětšině nedotčený zhoubným působením kapitalistického kýče, zachoval zdravý smysl a cit pro skutečnou krásu a dobro. Umělecké tradice jsou v něm pevnější než v Evropě. A z tohoto čistého pramene uměleckého i lidského cítění vyrůstá i veliké uměni nové Číny, které už za posledních třináct let plných krutých bojů vytvořilo díla, která se důstojně staví vedle největších výtvorů minulosti.

Je pravděpodobné, že oblibu cch' u básníků můžeme vysvětlit i touhou po popularitě, protože lidu byly přirozeně bližší písně, které mohl zpívat, než staré klasické básně. Na druhé straně ochudil tento vývoj značně thematiku čínského básnictví: i když někteří básníci, jako Su Tung-pcho, Ou-jang Siu a jiní, dovedli i v písních cch' vyjádřit hluboké myšlenky, většina autorů cch' se spokojuje s nejobvyklejšími thematy milostnými a sentimentálními. I příroda se v nich stává pouhou sentimentální kulisou. Tento vývoj souvisí pravděpodobně s celkovou stabilisací čínské společnosti, když si třída úředníků-statkářů zajistila privilegované postavení a upjala všechny své síly k tomu, aby zabezpečila stávající pořádek na věky. Celá stará filosofie byla přetvořena v pevný dogmatický systém a všechna stará problematika filosofická i společenská zmizela. Přirozeně tím zmizela problematika i z básnictví.

Zploštění básnictví v dobách následujících je důvodem, proč se ve sbírce Mathesiově nevyskytují verše mladší než ze XIII. století. Rozhodně se nesmíme domnívat, že se po století třináctém přestaly v Číně psát básně. Poetická produkce v oné době byla v Číně stejně veliká, ba snad dokonce i větší než v době staré, vždyť skládání básní bylo součástí výchovy každého čínského vzdělance a bylo i zkušebním předmětem při státních zkouškách, jimiž musili projít ti, kdož chtěli dosáhnout hodností.

A právě v této okolnosti musíme vidět hlavní příčinu, proč tato doba nezplodila žádného básnického genia, který by se mohl aspoň zdaleka měřit a takovým Tchao Jüan-mingem, Li Poem či jiným z velikých básníků staré doby.

Úřednická — v podstatě statkářská — vrstva monopolisovala pro sebe všechnu moc i vzdělání od sungské doby (960—1279 n.l.), a zvláště za doby mingské (1368—1644 n.l.). Aby na veky zabezpečila své postavení, vykonávala přísný dohled a kontrolu nad vším vzděláním a myšlením. Přetvořila konfucianismus v strohý dogmatický systém tvrdě určující vztahy mezi lidmi, morálku i celý světový názor. Ostře bojovala proti všem "kacířským" názorům a proti všem úchylkám od svého životního standardu. Jen oficiální výklady starých písem byly přípustné a vzdělanci se měli zabývat jen "dobrou" literaturou, to jest takovou, jejíž ideologie odpovídala zájmům vládnoucí třídy. Žárlivě střežila tato třída své privilegium vzdělání, a proto tvrdošíjně lpěla na přísném zachování starého psaného jazyka, jehož znalost ji právě odlišovala od ostatních vrstev. Mělo se psát jen podle osvědčených nejstarších vzorů, a to v době, kdy se hovorový jazyk rychle rozvíjel a začal se naprosto odlišovat od jazyka psaného. Je velmi pravděpodobné, že básně z tchangské doby (618—906 n. 1.), na př. básně Li Poovy, Tu Fuovy a Po Tü-jiovy, byly ještě zcela dobře srozumitelné, když čteny, i jejich nevzdělaným současníkům. Později se však rychle prohlubuje a rozšiřuje propast mezi starým psaným jazykem, jenž se nemění, a mezi rychle se měnícím jazykem hovorovým. Psaný jazyk se stává řečí umělou, tradovanou jen v písemnictví. Literáti dokonce tuto propast ještě uměle rozšiřují, když ve svých spisech napodobují stále starší formy psaného jazyka. Tak na př. škola města Tchung, která udávala tón mezi literáty v XVIII. a XIX. století a jíž po jednu dobu stál v čele známý vítěz nad lidovým povstáním tchaj-pchingů Ceng Kuo-fan, viděla nejlepší vzor čínské prózy v dílech učenců dynastie Chan z doby kol počátku našeho letopočtu. Nebyla to jen záležitost literární. Tímto jazykem se pak psaly výnosy, podání k úřadům a trůnu, celá oficiální korespondence. Znamenalo to, že lid nemohl vejít ve styk s úřady a politickými vládci země jinak než prostřednictvím nějakého vzdělance. Tato znalost starého jazyka byla nejpevnější zdí, chránící privilegované postavení mandarinské třídy.

V literatuře pak tato myšlenková kontrola znamenala, že se všichni spisovatelé dívali na díla minulosti jako na nedostižné vzory, jimž je nutno se aspoň přiblížit. Celá thematika literární byla čerpána ze starých děl, nikoli ze skutečnosti. Literatura se vzdaluje od života, přestává být záležitostí celonárodní, a stává se umělou hříčkou pro úzký kruh zasvěcenců, doménou uzavřené vrstvy. Jistou životnost si udržují jen projevy nejintimnější: deníky, dopisy, zápisky a pod.; jejich platnost ovšem nepřesahuje úzký rámec individuálního života. Styl, hledanost výrazu je vším, kdežto obsah je zcela tradiční a téměř vedlejší. Většina právě těch nejobdivovanějších literárních výtvorů působí na nás dojmem školáckých cvičení ve stylu.

V poesii působily tyto tendence nejzhoubněji. Znakem pravého literáta bylo především skládat verše — ovšem na tradiční themata, tradičním jazykem a tradiční formou. Poesie poskytovala nejlepší příležitost k bezduchým slovním hříčkám. To ovšem musilo skutečnou poesii zabít, pravý cit takových omezení nesnese. Tím pramen básnické inspirace v této vrstvě vysychal, až vyschl nadobro.

Zkostnatěla-li literatura mandarinů a stávala-li se stále neplodnější, neznamenalo to, že tím ustal veškerý literární život. Začal se brát toliko novými cestami mimo oficiální mandarinskou literaturu. Vyrůstá skvělý a mohutný lidový román psaný hovorovým jazykem, rozvíjí se povídka a zvláště bohatá je literatura dramatická, v níž se uplatňuje i básnictví. Vzniká i bohatá lidová tvorba epická. I když žádný z těchto literárních proudů nebyl brán literáty na vědomí, protože tato díla byla podle nich psána "řečí služek a kočí", můžeme říci, že od středověku je právě tato lidová tvorba hlavním proudem, který nese čínskou literaturu kupředu. Jedině v ní vznikla veliká díla trvalých hodnot. Na tuto literaturu pak navazuje nová revoluční literatura v osvobozené Číně, kde znovu ožívá duch vysokého čínského básnictví. V tomto smyslu, přes lidovou tradici, je dána souvislost velikých děl staré Číny s neméně velikými výtvory nové Číny. Spojuje je jedno: skutečný cit pramenící z hluboké souvislosti básníka se životem, tedy onen předpoklad, který chyběl u literatury mandarinské.

Jaroslav Průšek

Psáno na podzim roku 1949.

POZNÁMKA K VYDÁNÍ MATHÉSIOVÝCH ZPĚVŮ, USPOŘÁDANÉMU SNKLHU ROKU 1957

Základem tohoto vydání se stalo souhrnné vydání "Zpěvů staré Číny ve třech knihách" pořízené nakladatelstvím Melantrich v roce 1950. Bylo to poslední vydání "Zpěvů", jež bylo ještě uspořádáno a přehlédnuto B. Mathesiem. K tomuto vydání napsal také zesnulý básník stručnou předmluvu. Různé tehdejší okolnosti způsobily, že v ní úmyslně přitáhl uzdu své obvyklé duchaplnosti a omezil se toliko na holá fakta. Tuto předmluvu jsme ponechali i v čele dnešního vydání a ponechali jsme v něm i doslov, který jsem tehdy ke "Zpěvům" napsal. Leccos bych v něm dnes už řekl jinak, ale ponechávám ho až na drobné korektury tak, jak jsem ho tehdy napsal.

Domnívám se totiž, že je to doslov k určité, dnes již uzavřené etapě ve vývoji našich studií, že dnes už bude nutno k čínskému básnictví přistupovat zcela jinak. Dnes už nemůžeme psát obecně o čínské poesii, stejně jako nemůžeme již sestavovat výbory, ilustrující vývoj celého čínského básnictví. Nyní bude třeba knih věnovaných jednotlivým epochám, a dokonce i jednotlivým velikým osobnostem. Po té stránce Mathesiova sbírka nám ukazuje, jak veliké úkoly čekají naši sinologii i naše básníky, pokud nenajdeme tlumočníky spojující v jediné osobě oba předpoklady: básnické nadání a hlubokou znalost čínského jazyka. Namátkou tu jmenuji některé z těchto nejdůležitějších úkolů: výbor z "Posvátné knihy písní" (Š'-ťing), z díla básníka Čchü Jüana, z poesie doby chanské a Šesti dynastií, podrobnější studii o poesii tchangské a zvláště důkladný výbor nebo úplný překlad díla básníka Tu Fua a několik sbírek věnovaných poesii pozdější. Něco už od roku 1950 bylo i vykonáno: Poznali jsme lépe poesii z Osvobozených oblastí z let 1937—1950, opět na prvém místě zásluhou Mathesiovou (viz část VIII této sbírky a zvláště jeho překlad Tchien Ťienovy "Písně o káře", Praha, Melantrich 1952). Velmi dobrou anthologii poesie předválečné sestavila D. Šťovíčková, která v této poesii objevila mnoho nadání, pravého ducha básnického, horoucího lidského cítění i jemných a originálních obrazů. Její objevitelská práce — která, doufejme, záhy vyjde — opravuje po mnohých stránkách i můj někde příliš příkrý soud o předválečném básnictví, vyslovený v předcházejícím doslovu.

V melantrišském vydání z roku 1950 ponechal B. Mathesius rozdělení své sbírky na tři díly podle toho, jak postupně po jednotlivých knihách vycházely v letech 1939, 1940 a konečně 1949. Důvod byl hlavně v tom, že chtěl odlišit básně, které zpracovával samostatně, a básně, které vznikaly ve spolupráci se mnou. Domníváme se, že toto rozdělení — o němž ještě promluvíme později — dnes již není vhodné, protože znemožňuje čtenáři přehlédnout aspoň ve stručnosti vývoj čínské poesie. Proto jsme v tomto vydání opustili rozdělení na tři sbírky a uspořádali jsme všechny básně chronologicky od nejstarších výtvorů čínského básnictví někdy z desátého století před naší érou až do doby nejnovější. To předpokládalo zjistit, od koho ta která báseň v Mathesiově sbírce pochází, což někdy nebylo úkolem nejsnadnějším. U prvních dvou sbírek není mnohdy jasno, o jaký evropský překlad se Mathesius opíral, nevíme, jaký byl původní přepis básníkova jména, a tak je možné, že naše identifikace se někde ukáže nesprávnou. Neznáme-li znaky, jimiž se jméno psalo, identifikace toliko na základě evropského přepisu je vždy nejistá. Tak na př. v tchangské době existovali dva básníci, kteří se v našem přepisu píší Čang Ťi, a teprve podle jména básně "Kotvím za noci u Klenového mostu" jsme usoudili, že jde o básníka, který žil kolem roku 756. Dva básníky jsme nemohli bezpečně určit, totiž Cen Ngoa a Do Mongoa, a umístili jsme je proto, ovšem s výhradami, na konec tchangské doby. U každého básníka uvádíme data jeho života, aby tak měl čtenář představu, z které doby báseň pochází.

Básně jsme rozdělili do osmi částí podle hlavních period vývoje (pokud je ovšem můžeme na základě Mathesiovy sbírky ilustrovat) a také abychom vyzvedli hlavní osobnosti, které určovaly vývoj čínské poesie. Mathesiova sbírka — jako většina evropských anthologií — dokumentuje poměrně dobře vrcholnou dobu čínského básnictví za dynastie Tchangů (618—906), naproti tomu je zcela nedostačující pro dobu předchozí i následující. Zvláště slabě je v Mathesiově výběru zastoupena poesie stará. Tři ukázky z "Posvátné knihy písní" (Š'-ťing) nestačí, aby doložily, jaké výše dosáhlo čínské básnictví před naší érou, není tu vůbec ukázek z díla Čchü Jüana, básníků z doby chanské (206 před n. 1. — 220 n. 1.) a věků následujících.

To je třeba si uvědomit, aby čtenář pochopil, že tchangská poesie nevznikla náhle, nějakou náhodou, nýbrž že je výsledkem slavné a bohaté literární historie během půl druhého tisíciletí. Stejně i po době tchangské přinesla čínská poesie mnohé vzácné plody, jež bude třeba jednou přiblížit našemu čtenáři.

Mathesiovy překlady staré čínské poesie, převzaté ze "Zpěvů staré Číny ve třech knihách", jež shrnují jeho práci na tlumočení staré čínské poesie, doplnili jsme překlady nové čínské poesie, aby tak čtenář měl jednak obraz o celé obrovské práci Mathesiově v oblasti čínské poesie, a jednak aby viděl, jak nová poesie navazuje na tradice starého písemnictví, zaměřujíc se ovšem po stránce ideové k novým cílům. (Stranou zůstal toliko Mathesiův překlad Tchien Ťienovy "Písně o káře", který vyšel pro svůj rozsah samostatně.) Mathesiovy ukázky ze současné čínské poesie byly nejprve otiskovány porůznu v časopisech; po prvé byly shrnuty v knize "Zpěvy staré a nové Číny" (Mladá fronta, Praha 1953, str. 79-94), odkud jsme je přejali do této sbírky.

Mathesius sám ve své předmluvě k "Zpěvům staré Číny" praví, že "všechny verše jsou rytmicky, rýmově, mnohdy i obrazově parafrázemi". Toto tvrzení není zcela správné a pramení z Mathesiovy skromnosti. Rozhodně musíme v tomto díle Mathesiově rozlišit aspoň dvě skupiny ostře od sebe odlišné, ne-li skupiny tři. Verše převzaté z Třetích zpěvů staré Číny (po prvé vyšly roku 1949 v nakl. Melantrich) nejsou kromě "Lenochovy písně" od Po Ťü-jia vůbec parafrázemi, nýbrž přesnými překlady — pokud můžeme při překládání čínské poesíe, kdy musíme zcela ponechat stranou prvky formální, jako rým, intonaci a pod., o přesných překladech vůbec mluvit. Při těchto překladech se Mathesius velmi přísné přidržoval mých prozaických předloh. Naproti tomu básně obsažené ve Zpěvech staré Číny a Nových zpěvech staré Číny jsou někdy skutečně velmi volné parafráze, zvláště básně první sbírky. Tak na příklad básně "U pavilonu orchidejí" od Wang Si-č'a a "Pavilon starého bumbalisty" od Ou-jang Siua jsou v čínském originále psány rytmisovanou prózou a nikoli veršem. Tu se zvláště některé obraty Mathesiovy, převzaté z hovorového a dokonce vulgárního jazyka, daleko rozešly s povzneseným stylem originálů. Na druhé straně musíme zdůraznit, že Mathesius vrcholným způsobem vystihl ideu a básnického ducha originálu, že dovedl u čtenáře navodit tutéž básnickou náladu, jakou byl naplněn dávný čtenář čínský. Toho by nikdy nedocílil překladatel přesnější. I když překladatelé z čínštiny nepůjdou v budoucnosti pravděpodobně touto cestou, není pochyby, že Mathesius jedinečným způsobem přiblížil čínskou poesii našemu čtenáři, že dokořán otevřel brány našeho vnímání pro krásy čínského verše. To je zásluha jedinečná, nezapomenutelná. Nyní bude pro překladatele snadnější ukazovat našim čtenářům i vzdálenější a neobvyklejší oblasti čínského básnictví.

Ale ani v obou prvních sbírkách se nevzdaluje většinou Mathesius tak daleko od čínských originálů, jako je tomu v případě obou výše zmíněných básní a jak sám ze skromnosti tvrdil. Většinu svých parafrází založil B. Mathesius na velmi přesných a věcně i formálně dokonalých překladech výborného znalce staré čínské poesie, sovětského akademika B. Alexejeva. Tento překlad mu byl předlohou a v těchto případech se jeho pracovní methody mnoho nelišily od method, jichž užil později, kdy vycházel z mých prozaických překladů. V takových případech české básnické zpracování je velmi věrnou paralelou k čínskému originálu.

Dokonalost Mathesiových překladů, která způsobila, že jeho sbírka vešla do pokladnice naší klasické poesie, byla výsledkem nejen jedinečného básnického nadání, ale i mimořádně pilné, úmorné práce. Mathesius nikdy nepřekládal poesii řemeslně, to jest, aby zpracoval s určitou virtuositou, cokoli mu bylo předloženo. Pečlivě si vybíral k překladu toliko ty básně, k nimž, jak sám říkával, "nalezl klíč", o nichž cítil, že je básnicky zvládne. Když jsme pracovali na "Třetích zpěvech staré Číny", dal jsem mu přes třicet písní cch', přeložených prózou. Mathesius z nich zpracoval čtyři. Pracoval tak, že do mého prozaického překladu přímo komponoval své básnické zpracování. Text nosil po měsíce v kapse, tu vyrobil verš, tu opravil slovo a své převody znovu a znovu vylepšoval. Poesie byla jeho velikou láskou, životní vášní, nikdy ho neunavilo o ní rozprávět, při čemž se každou chvíli rozzářily skvělé ohňostroje jeho duchaplnosti. Porozprávět s ním večer u vína o poesii bylo nezapomenutelným zážitkem. Mohu uzavřít svůj doslov toliko přáním, aby se záhy opět nalezl vynikající básník, který by měl stejnou lásku k čínské poesii jako zesnulý B. Mathesius.

Jaroslav Průšek

Praha listopad 1955.

• Mathesiovy parafráze klasické čínské poezie

• Nové zpěvy staré Číny
• Třetí zpěvy staré Číny
• Zpěvy staré Číny

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Zp%C4%9Bvy_star%C3%A9_%C4%8C%C3%ADny