Hranolky: Karel Kryl II.

RÁDIO TATRY - HRANOLKY
(21:00; SAT 16.3.1996, repr. SAT 30.3.1996)

KAREL KRYL, II. ČASŤ (časť I je tu)

Text pripravil: Tomáš Fülöpp
Čítali: Katka Šromeková a Majo ...

Nahrávka (mp3, 20MB)

Po obsadení armádou takzvaných "spriatelených" krajín atmosféra v Československu napriek horúcemu letu chladne a začína mrznúť. Ľudia znovu prezliekajú kabáty a masky. Hromadné pokánia, sklopené zraky a podpisy súhlasu. Krylove koncerty sa postupne na príkaz vrchnosti rušia. Tlač knihy textov z platne 'Bratříčku, zavírej vrátka' je zakázaná...

*** 01. (9.) TAK VÁS TU MÁME

Deviateho septembra 1969 Kryl cestuje na festival pesničkárov do Západného Nemecka. Onedlho sa dozvedá, že v Československu spadli závory potom, ako Gustáv Husák vyhlásil, že - "Hranica nie je korzo".

"Den mi trvalo, než jsem se rozhodl. Ptáček, který jednou vylétl, se do zamčené klícky nevrací. Bylo mi jasné, že s kvalifikací 'Bratříčku, zavírej vrátka' si v Československu příliš nezazpívám. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu v Německu. Odjížděl jsem na dva tři týdny - a protáhlo se to na dvacet let."

Iba 24-ročný Karel Kryl, okrem češtiny ovládajúci len ruštinu, sa stáva exulantom. Prichádzajú ťažké časy odlúčenia od rodiny, ktorú doma sledujú a vypočúvajú. Kryl píše rodičom len opatrné správy ako:

"Žiju, Karel."

*** 02. (10.) DOPISY

V exile začne Karel Kryl spolupracovať s Rádiom Slobodná Európa. Okrem toho vydáva knihu textov 'Kníška Karla Kryla', ktorá bola doma zakázaná, a tiež ďalšie zbierky básní. Vydáva platne Rakovina, Maškary, Karavana mraků, Plaváček, a iné, ktoré sa do normalizovaného socialistického Československa pašujú v obaloch neškodnej klasickej hudby. Stačí však náhodné neopatrné slovko a za vlastníkmi Krylových platní cvakajú zámky väzení.

Kryl cestuje a spieva pre československých emigrantov v Nemecku, Austrálii, Kanade a v USA. A spoza mikrofónu "Slobodky" sa snaží pomáhať tým, čo ostali doma.

"Měl bych vlastně položit pánu Husákovi kytičku na hrob za to, že mne kopnul do zadku a poslal do světa. Za ty roky jsem se totiž naučil snažit se chápat, proč jsou lidé takoví, jací jsou."

* 03. (11.) HLAS

Po novembri 1989 sa Kryl po dvadsiatich rokoch vracia do Československa. Zároveň prichádza práve včas na pohreb svojej matky, ktorá sa ho už nedočkala.

Po zarputilom boji za hranicami je rebel opäť doma, znova hrá na námestiach a okrem pamätníkov invázie je tu nové publikum mladých ľudí.

Kryl je opäť doma a vo svojom živle: na jednej strane prchký, neznášanlivý, sarkastický a bolestivo pravdivý... Snáď svedomie mnohých z nás.

Na druhej strane a zároveň citlivý, nežný, milý, jemný a úprimný...

* 04. (12.) BALADA MANONĚ

Rozjasanú atmosféru revolučných námestí však postupne vystrieda hlboké rozčarovanie nad novými vládcami, nad vlastným prijatím doma.

"Jedna strana mně dnes označuje za klerofašistu a druhá za židobolševika. To je pro mne důkaz, že jdu po správné cestě. ... Co mi můžou mí nepřátelé udělat? I kdyby mě zabili, můžou to udělat jen jednou."

Píše články, poskytuje rozhovory, koncertuje s nesmiernym vypätím síl. Hovorí o demokratúre namiesto demokracie. Dokonca váha nad návratom do Nemecka.

"Pro mne je domov tam, kde nemusím nic vysvětlovat. ... Teď chci odtud odejít. Tohleto není moje vlast."

*** 05. (13.) DVACET

Politický rozvod Československej federácie Karla Kryla hlboko zraní a nikdy sa s ním nevyrovná.

"Československo pro mě existuje. Nikdy jsem se československého občanství dobrovolně nevzdal. Nesl jsem si ho celý svůj exil - ne jako fetiš, ale jako výsostnou věc, na kterou jsem byl hrdý. Takže teď mám to všechno zahodit - jenom proto, že se na tom dohodlo několik politiků? Mám stále československý pas."

Na otázku "Co mají Češi a Slováci společné?" Kryl odpovedá lakonicky:

"No přece děti."

*** 06. (14.) OD ČADCE K DUNAJU

3. marca 1994 Kryl v Passau náhle zomiera na infarkt. Dnes je tomu pár dní a dva dlhé roky. Karel Kryl však odchádza spokojný. Vie, že šéf ho má rád. A okrem toho:

"Nemám tady nedodělanou práci. Jakou? Písničky nebo texty jsou jednou provždy hotové, nahrané nebo vydané, a žijí svým vlastním životem. Už mi nepatří. Je to jako s dětmi, které taky dospějí a pak už jim rodiče nemají do čeho mluvit. Jsou velké, tak se starají."

Starý Ovídius by asi dodal: Carmina morte carent - Verše neumierajú.

*** 07. (15.) DĚKUJI (CD Děkuji - 24, 3:21)

Tomáš Fülöpp

Poprad, Slovakia

March 16, 1996