Ian Watson: Tělo jejích vlasů
Pak nějaký duch přešel před mou tváří;
postavily se vlasy na mém těle.
- Job 4:15
Z Japonska jsem se rozhodl vrátit zpátky do Evropy jako pasažér nákladní lodi. Bylo to levnější než letadlo - já stejně nerad létám - a jak jsem si představoval, budu mít příležitost dokončit první koncept mé knihy o japonském loutkovém divadle.
Chvilku jsem si pohrával s nápadem plavby z Jokohamy do Nachodky a pak vlakem přes náhradní 'moře půdy'; jenomže i když by taková cesta byla ještě lacinější než cesta po moři, měl jsem obavy, že by byla vyčerpávající a nepohodlná. Navíc jsem byl plný 'japonské sentimentality' - nálady, která se zdála být podstatná pro úspěch mé připravované knihy. Netoužil jsem se znenadání octnout tváří v tvář Sibiři, ve vlaku přeplněném (jak jsem si představoval) samovary a bábuškami, vojenskými uniformami a mezinárodní směsicí turistů, namačkaných jako sardinky. Říkal jsem si, že uprostřed Pacifiku se budu moci dobře soustředit a překrystalizovat svou japonskou náladu do těch pravých slov. Chvilku meditovat nad svým přenosným švýcarským psacím strojem, napsat stranu nebo dvě, pak se popřecházet po palubě. Úplně odloučen od celého světa bych byl schopen vrátit se v duchu do času stráveného v Čikamacu. Bylo by tam málo pasažerů, kteří by mě obtěžovali - maximálně tak deset. Také by nemluvili mou řečí. Za tím účelem bych si vybral cizí loď - ne italskou, ani japonskou (sám jsem se cítil částečným Japoncem, alespoň v duchu).
Následujících šest týdnú měly být časem jemného odvykání milovanému Japonsku - a abych přidal metaforu, poklidné těhotenství mé knihy.
Měly taky dokázat, už od prvního dne, že jsou strašným omylem.
Objednal jsem si plavbu na Lübecku, kontejnerové lodi připravené k odplutí z Jokohamy na vzdálenost dvacet tisíc kilometrů nonstop přes Panamský průplav. (Z druhé strany světa se Itálie a Německo nezdají být od sebe tolik vzdáleny, pouhá cesta vlakem. Kromě toho - měl jsem přátele ve švýcarském Luganu, které jsem velice chtěl navštívit před tím, než se vrátím do vznešeného rozkladu našeho rodinného sídla v Palermu.)
Když jsem přijel expresním vlakem z Kjóta, dopřál jsem si luxus taxíka z Tokijského nádraží až do Jokohamských doků, protože jsem měl pořádné množství batohů. Taxík byl klasicky řvavá záležitost s červenými a oranžovými pruhy, a se stereopřehrávačem štěbetajícím francouzské šansóny. Ale byla tam pěkná miniatura aranžovaných květů v glazurovaném květináči připnutá zezadu k sedadlu řidiče a já si gratuloval, že tohle je pro mě skutečné japonské přání sbohem. Řidič možná vypadal jako gangster, a taky tak řídil svou Toyotu, ale každé ráno když vstal ze své prošívané matrace, aby šel do služby, vkusně naaranžoval charakteristické květy sezóny ve svém voze.
Do doků jsme přijeli uprostřed odpoledne. Se zavazadly jsem přešel celnicí a můj řidič mě vyložil u Lübecku a pomohl vytáhnout mé brašny na lodní lávku. 'Kajutář' - když tohle je ten správný výraz pro velmi vysoký nordický zjev - zahnal mého řidiče zpátky na břeh, ukázal mi mou kajutu a bezvadnou angličtinou mě nenuceně informoval, že večeře bude o 1930. Vyplujeme s přílivem ve tři ráno. Pak zmizel.
Malinkou kabinu jsem prozkoumal s uspokojením. Byla velice útulná a uklizená, ve světlých pastelových barvách. Byla tam jedna palanda, malý stolek pro můj psací stroj, židle a na zdi obrázek ukazující - jak jinak - obchodní loď na moři. Světlík uspokojivé velikosti vyhlížel ven z kajuty, jeho dvojče pak z dlážděné sprchovací kabinky a přilehlé toalety. Celek nebyl nepodoben jednomu gasthofu v Innsbrucku, ve kterém jsem jednou strávil několik nocí - jen když si člověk v duchu zaměnil zpěnené příbojové vlny venku (přestože moře v docích bylo právě ploché a olejnaté) se zasněženými štíty Alp.
Do šatníku jsem si zavěsil nějaké prádlo, vybalil svůj psací stroj - jako gesto jistého záměru - ale pak jsem se z okamžitého rozmaru rozhodl vyjít ven a naposledy se podívat na Japonsko z pobřeží.
Našel jsem si jiného taxikáře potulujícího se v docích a nechal jsem se odvést do obchodní ulice Motomači - teď jsem už, vlastně, byl turistou bona fide. Jak se setmělo, šel jsem do Čínské čtvrti a nakonec jsem zasedl do restaurace podávající syrové ryby - tam jsem naposledy pojedl mé oblíbené olejnaté, na pásky nakrájené podbříško tuňáka na hrudkách rýže, a zapil to láhví tokkyu saké; na Lübeck jsem se vrátil kolem desáté nebo tak nějak.
Zatím jsem na lodi nepotkal nikoho kromě Klause, 'kajutáře'.
Když jsem byl příštího rána probuzen gongem snídaně, který lomozil chodbou kolem kajut, loď byla venku na moři, jemně se naklánějíc z levoboku na pravobok a zpátky v bezčasém rytmu putování.
Rychle jsem se osprchoval, oškrábal si z tváře štětiny, oblékl se a v sedmi nebo osmi minutách jsem byl v jídelně.
A začalo veřejné ponížení: ponížení které jsem v prvních šokujících momentech považoval za obrácené proti mě samotnému, ale rychle jsem si uvědomil, že je sdíleno stejně všemi osmi platícími pasažery, aneb obětmi. Protože tohle byla hra kapitána a důstojníků.
Můj křest ve hře započal téměř okamžitě.
Kapitán, muž s rudými tvářemi a masitými pěstmi, energicky vstal od stolu a představil mě, Gina Landolfiho, druhému důstojníku Herr Jüngerovi (který cestoval se svou dcerou - ta měla jednu z kajut pro cestující), hlavnímu inženýru Herr Hausmanovi a stewardovi Herr Grünewaldovi, který byl právě zaměstnán podávaním snídaně. A pak ostatním cestujícím: byli tam tři britské páry a asi šestnáctiletý japonský chlapec. (Fakt, že se tolik Britů sešlo na cestě německou lodí, 'hru' samozřejmě mnohem uspíšil. Alespoň částečně ze situace viním Brity, protože se z těchto Němců velice snažili udělat jejich vlastní karikatury. Již tehdy jsem měl objevit ... Již tehdy!)
Všichni jsme sdíleli jeden obrovský stůl, který měl nepohodlný okraj - jako na kulečníkovém stole - aby talíře a poháry nemohly sklouznout na podlahu. Lübeck zjevně neměl lodní stabilizátory. Takhle mohl cestovat rychleji, kličkujíc mezi vlnami ze strany na stranu. Za místem, kde jsem seděl, se táhlo dlouhé okno. Na protilehlé zdi, za místem kapitána, byla vznešeně klidná nástěnná malba paláce Sans Souci v Postupimi.
"Musím vám vyjasnit jednu věc, Mr. Landolfi," řekl kapitán s tváří náhle zrudlou jako pivoňka. Dokonce praštil pěstí do stolu a prudce otřásl příbory. "Tohle je moje loď a na ní budete poslouchat mě. Minulý večer jste byl pozván na večeři k tomuhle stolu. Vy jste tu nebyl. Na téhle lodi budete v budoucnu dělat co já řeknu. Je to jasný? Italové se mi vždy zdáli velice nespolehliví. Nezdáli se vám taky takoví v poslední vojně, Herr Grünewald? Ach, nebýt té slabé Itálie. Ach, nebýt Itálie!" Hlídkujícímu stewardovi pak nařídil, aby mi talíř nakupil uzeninami.
Konverzace kolem stolu pokračovala, jako by se nic nebylo stalo.
Byla to konverzace o počasí a moři, vedená čistě v angličtině. Japonský chlapec zůstával zticha. (Později vyšlo najevo, že angličtinu ovládá jen ztěží, a němčinu velice slabě. Mluvíce japonsky cítil jsem, že bych ho měl vzít pod svá křídla, a tak se také stalo. Jeho otec, fanatický válečník, ho posílal do Německa kvalifikovat se na pilota větroně a předpokládal, že během cesty pochytí plynnou němčinu. Naneštěstí pro dychtivého kluka, nikdo nemluvil německy. Když tohle první ráno viděl moji důtku - bez toho, že by rozuměl významu slov - koukal na mě s čistým, zářícím nepřátelstvím, jako pilot kamikadze.)
Kdybych řekl, že jsem byl hluboce šokován, bylo by to zlehčování.
Nemohu spočítat každý takový případ, který rušil můj klid a způsoboval muka mé 'japonské sentimentalitě' a za pár dnů - se zjevným výhledem na věčnost času a nekonečno jednotvárné prázdné vody k Panamě - jsem ztratil naději, že bych byl schopen napsat což i jedinou stránku mé knihy, anebo se na něco účinně soustředit. Byl jsem tak zoufalý, že jsem dokonce - téměř vážně - pomýšlel na vykročení přes palubu. Cokoli, jen zmiznout z téhle mizerné trestanecké lodi! (Měl bych dodat, že nákladové prostory byly tak naloženy samostatně připevněnými kontejnery, že člověku stačilo dolů, do oceánu, pouze vykročit.)
Musím se však zmínit o několika incidentech, abych vytvořil rámec pro události, které se udály později.
Jak jsem již naznačil, britští cestující - ze kterých dva cestovali celou cestu kolem světa na Lübecku, s dalšíma čtyřma, kteří se přidali v Kolambě - a němečtí důstojníci, hráli spolu v jakési masce, duševním dramatu rekonstruujícím národní nepřátelství z druhé světové války. Tihle cestující byli britští důstojníci (se svými manželkami) pod stráží brutálně zdvořilého komandanta, a byli odkázani jen na různé nepatrné sabotáže - jako například žerty podrývající autoritu kapitána, které kapitán nemohl celkem dobře pochopit.
Například křehce vypadající (ale houževnatá) Mrs. Hetheringtonová se zeptala Herr Grünewalda zda, protože byl u hnědých košil, se naučil husímu pochodu; a jestlipak to bylo těžké? Brzy dostala stárnoucího stewarda do rázného náckovského pochodu přes jídelnu - přesně v okamžiku, kdy se v dohledu objevil kapitán.
Tyhle 'nevinné' britské žertíky však měly najít odezvu; později jsme všichni viděli hlavního inženýra zvedat pravou ruku v hitlerovském pozdravu před kapitánem, ktorý reagoval stejně. Nemci byli také jemní, svým vlastním způsobem. A v izolaci Pacifiku, bez jiné lodě v dohledu - kromě jedinkrát - se tahle hra stala nepřiměřeně skutečná.
Takhle to bylo i když nás o pár týdnů později míjela jedna loď v opačném směru; všichni britští cestující - a já mezi nima - zaplavili zábradlí a mávali a poskakovali, a křičeli "Pomóc! Pomóc! Zachraňte nás!" Přirozeně, nikdo na druhé lodi nás neslyšel; kapitán Lübecku na svém mostíku nás však slyšel dosti jasně a sestupoval k nám ve zmateném vzteku.
Kapitán s důstojníky se nám pak zvyčejně mstili při jídle. Nemohli nás nechat hladovět - jelikož jsme si platili cestu, a protože to bylo věcí jejich cti, že jsme dostávali plné dávky - ale chtěli vidět, že jsme nasyceni ... ve stylu žalářníků, kteří mají na starosti skupinu hladovkářů. Kapitán by praštil pěstí do stolu - jeho oblíbené gesto důrazu.
"To bylo dobré maso," volal by na Herr Grünewalda. "Jaké to bylo maso?" (Mohl se zeptat, protože všechno maso, které jsme jedli, bylo transportováno hluboce zmražené z Německa. Nevěřili zásobování v nepřátelských cizích přístavech, jako Kolamba nebo Jokohama. Zda to bylo maso vepřové, ovčí, nebo hovězí, všechno chutnalo úplně stejně.) "Přines všem více masa!"
Tohle bylo mučení zejména pro mě, s mým citem pro jemnosti japonské kuchyně, a působilo to taky na Mrs. Hetheringtonovou, která měla slabý žaludek - leč nedala se. Tohle však byla pouze příprava pro více vybraný sadistický rituál, který kapitán nařídil na každé nedělní ráno, místo bohoslužby. Všichni pasažeři jsme nastoupili na palubě v jedenáct dopoledne, posádka se shromáždila na nižší palubě a na hák od masa byla zavěšena plachta a protiváha. Byli jsme veřejně váženi. Nejprve byla hlasně vyvolána váha v tomhle týdnu, pak pro porovnání ta z minulého týdne, z kapitánova notýsku. Posádka buď provolávala slávu, nebo pískala, to záleželo na tom zda - nebo o kolik - každý cestující přibíral na váze. (Fakticky jsme všichni brzy tloustli - s jedinou výnimkou, Mrs. Hertheringtonovou. Domnívám se, že stále vyzvracela všechno jídlo jen co se vrátila do své kajuty. Kdybych tak studoval jógu.)
Kapitánova smyšlená omluva tohohle rituálu, když jsem ho vyzval, zněla, že panamským úředníkům musí hlásit přesnou 'živou váhu' před použitím jejich kanálu. On byl pouze metodický a poslušný nařízením. Jak by člověk mohl nesouhlasit s takovým - ano - geniálním nápadem?
Přestože však 'poslouchal nařízení,' které sám vymyslel, loď samotná byla relativně v nepořádku. A my, cestující, jsme se pokoušeli podkopat jeho autoritu, která beztak již byla ostře omezena v očích posádky, kteří v něm viděli nestálého tyrana a pokryteckého puntičkáře. Oni nesměli mít ženy na palubě, zatímco kapitán si - na cestě do Japonska - ubytoval jednu Japonku. Udělal ji paní výpravy.
Jako vyjádření odporu posádky vůči mísení ras - nebo jejich závisti - se čínský kuchař, jediný neárijec z posádky, 'ztratil přes palubu' někde v Indickém ocánu. Lübeck se svědomitě vrátil a poslušen směrnicím šest hodin křižoval vyhledávací čtverec, ale tělo nebylo nalezeno. Samozřejmě jsme pojali podezření, že čínský kuchař byl postrčen do moře v noci.
Dokonce se v podpalubí strhlo pár rvaček; jeden z mužů byl během téhle cesty zavřený, s vyraženými předními zuby.
Všechno to ukazovalo postoj lodě vůči orientálcům - postoj, který byl pro mě utrpením taky proto, že na Itala (a co hůř, Sicilana) hleděli jako na evropského orientálce: snědého, prchlivého a nezodpovědného.
Zálibou Herr Jüngera byly amatérské filmy; druhým mučením vedle mučení jídlem bylo sledování jeho amatérských filmů, promítaných pro naši 'zábavu' v jídelně po večeři.
V téhle věci nebylo volby. Člověk se nemohl graciézně odebrat do své kajuty a stulit se do klubíčka s Čikamacovým výtiskem Bubny vln při Horikawě. Mrs. Grangerová, která se svým manželem plula na palubě Lübecku kolem světa - levná (a hořce olitovaná) okružná plavba, se pokusila z jednoho představení utéci protestujíc, že tenhle snímek už viděla dvakrát, a dělajíc různé štiplavé poznámky o kvalitě filmotéky na tomhle plovoucím trestaneckém táboře. Kapitán na ni dokonce položil ruky, vykroutil jí rameno za záda a - žoviálně se usmívajíc - vpochodoval ji do jídelny a usadil na její místo.
Herr Jünger, druhý důstojník, byl veliký prošedivělý muž s divoce létajícími, zelektrizovanými vlasy, který během druhé světové války sloužil jako podporučík na obrněné lodi Graf Spee. Svou ženu vždycky nechával doma; jen na tomhle jediném výletě ho provázela jeho dcera, pro kterou plavba kolem světa znamenala dárek k dvacátým prvním narozeninám. Večírek se šampaňským, jako pocta té události, se měl konat kdesi poblíž Panamy - a my všichni jsme byli, samozřejmě, pozváni. Fräulein Jüngerová byla - měšťáckým způsobem - docela pohledná, a měla jisté nóbl způsoby - včetně způsobu jakým netrpělivě pohazovala svými vlasy. Měla všechny manýry velice gemütliche Hausfrau.
Herr Jünger cestoval taky s dalším, neoddělitelným společníkem: groteskním rudým a modrým sádrovým trpaslíkem jménem Friedolin - maskotem a starým přítelem druhého důstojníka.
Všechny amatérské filmy se kroutily kolem Friedolinových dobrodružství. Byli to cestopisy ze světa z pohledu zahradního trpaslíka - což dosvědčovalo, že Herr Jünger byl v hloubi srdce sentimentalista. (Ale nechtěl bych dělat ukvapené zevšeobecnění o povaze národa. Nenávidím klišé.)
"Tady," řekl Herr Jünger, "jsou pyramidy. A tady Friedolin." A díky vyjímečnosti jeho kamery byli v záběru oba. Friedolin byl zdánlivě tak veliký jako Velká pyramida.
Ale mělo být hůře. Friedolin, se svým rudým nosem a velikým břichem nafouklým od masa a piva - tenhle obscénní Nibelung - byl plný zlomyslné chlípnosti, krutého žertování a árijské nafoukanosti.
Jedna sekvence filmu ukazovala domorodé člunky shromážděné kolem Lübecku v nějakém asijském přístavu. Druhý důstojník právě nařídil propláchnout palubu a vysušit dno podpalubí. Jak jen se Friedolin smál, když se ze svého bezpečného bidýlka díval, jak otrhaní orientálci dostávají sprchu. Fakt, že již před třemi tisíci léty měli tito lidé své náboženství, paláce, filosofy a propracovaná taneční dramata, byl pro Friedolina bezvýznamný. Jeho ponětí umění bylo vulgární.
Střih: na nějakou asijskou ulici, s půvabnou štíhlou ženou kráčející od kamery, a Friedolin koukaící na kolébání jejího zadku a noh skrytých pod dělenou sukní. Teleobjektiv se zaměřil na zadek a sledoval ho na cestě exoticku ulicí.
"Aha," křičel Herr Jünger, "tohle nebyl Friedolinův typ! Ona je to, která odešla."
Byli jsme vystaveni záplavě takových obrázků asijských žen - většina kterých nebyla Friedolinovým typem; ačkoli některé....
Zdálo se, že Friedolin ukájel svou chlípnost v četných asijských bordelech; i když, samozřejmě, kvůli přítomnosti žen to mohlo být jenom naznačeno.
Tohle svým způsobem vysvětluje, proč si kapitán vzal na palubu tu Japonku - jednoduše nechtěl být předstižen trpaslíkem svého druhého důstojníka.
Jednou z nejhorších scén byl pohled na pltě vyhladovělých vietnamských uprchlíků v nějakém zapadákově, všechno pozorované nevzrušeným Friedolinem.
"Příliš hubené pro Friedolina, tyhle tady!" poznamenal Herr Jünger.
Friedolin, samozřejmě, vlastně nebyl nehumánní; vždyť tyhle lidi nebyli tak celkem lidmi.
Kamera se přiblížila k zoufalé tváři, která si ještě zachovala svojí krásu.
"Tamhleta by se mu líbila!"
Zájem Fräulein Jüngerové o tyhle filmy se zcela odlišoval od Friedolinovho, jak jsem se dověděl jednoho dne, kdy se mnou v momentě nadšení mluvila otevřeně.
Měla s sebou otcovu kameru - běžela k zábradlí poté, co pro ni Herr Jünger poslal jednoho námořníka aby jí řekl, že Lübeck zasáhl velrybí mládě.
Na vysvětlenou - Lübeck měl na čáře ponoru velice baňatý oblouk. Ačkoli by se mohlo zdát, že ostřejší tvar by rozrážel vodu rychleji, nebyla to pravda. 'Baňka' více rozptylovala čelní odpor lodě. Spolu s nedostatkem stabilizátorů to cestu zkrátilo možná o jeden den během trvání celé cesty - a úměrně to pomohlo i profitu vlastníků lodi.
Velrybí mládě jistě narazilo na 'baňku' a rozdrtilo se na ní. Ačkoli zvíře z našeho místa při zábradlí vidět nebylo, jeho krev byla patrná všude. Dlouhé, tenké stužky rudé krve se kolem nás mísily s modrou vodou Pacifiku - na potěšení Fräulein, jelikož to poskytovalo nádherný barevný kontrast.
"Ooh!" volala, zatímco filmovala.
Jediný, kdo chyběl, byl Friedolin. Fräulein ho zapomněla přinést z otcovy kajuty, aby obdivoval krvácení.
Želbohu. Můj loket by si hrozně přál náhodně pošťouchnout Friedolina do moře, stejně jako byl pošťouchnutý ten čínský kuchař. (Ačkoli mám podezření, že důsledky takového činu by pro mě byly strašlivé. Není možno beztrestně utopit domácího bůžka jiného člověka.)
"Ooh!"
"Ach," sklamaně povzdechla, jak proud krve polevil. Sklonila kameru.
"Zapoměla jste Friedolina," poznamenal jsem poněkud kysle.
Svěsila koutky úst.
"Zdá se mi, že se vám filmy mého tatínka nelíbí!"
"Možná dělám jistou výnimku u Friedolinova pohledu na krásné pohlaví; tedy - zezadu."
"Och, to ještě nic není! U nás doma se například spousta manželů intimně stýká s jinými manželi. Nic si z toho neděláme. Dokonce člověk může být šťasten, když se na dovolenou může dostat jenom s jedním manželem. Jdu se vdávat, když se vrátíme," doložila.
"Dopřáváte si tedy poslední radovánky?"
"To vůbec ne!" Zarděla se při pomyšlení, že jsem ji morálně obvinil považujíc ji za osobu, která spí s kýmkoli - zatímco její budoucí chování bude výšinou čisťounkých způsobů chování.
"Ale divím se, proč by někdo měl vydržet monotónnost světových oceánů na tak dlouhou dobu - celkem tři měsíce - když se jde vdát? Je to divný."
"Protože se ptáte, Herr Landolfi, a protože po rozloučení vás už nikdy neuvidím, můžu vám to říct." Fräulein Jüngerová si přihladila vlasy, se kterými si pohrával vítr.
Měl bych vysvětlit, že její obličej, s růžovými tvářemi, světle modrýma očima a drzým nosíkem, byl obrouben krátkými černými kadeřemi. Byla obrázkem z obalu od čokolády.
"Vypadám jako malá Mädchen, že? A přeji si být ženou. Nevypadám dost dospěle na to, abych mohla být manželkou mého Carla - ve společnosti, ve které se pohybuje. Jeho kolegové, jejich manželky a milenky.... Poslal mě pryč, abych se stala dospělou. Když se vrátím, budu vypadat docela jinak."
"Ale jak?" divil jsem se.
"Uvidíte, na mých narozeninách."
"Řekněte mi to teď, prosím. Jsem napnutý."
"To by nebylo zajímavé! Zkazilo by to legraci."
"A legrace je důležitá, že?" (Jako ta světlá krev v moři, pomyslel jsem si.) "Prosím, řekněte mi to. Budu držet tajemství."
Povolila.
"Och, dobrá. Tatínek má pro mě velice speciální dárek: dlouhou černou paruku. Budu ji nosit, až přijedu na svou svatbu. Budu kultivovanou ženou."
"Jenomže ... kdokoli si může koupit paruku, že? Můžete si ji koupit v Německu, a druhý den ji mít na sobě."
"Ne. Nerozumíte. Lidi v mém okolí by se mi vysmáli. Byla by to příliš náhlá: die Verwandlung ... proměna. Máme svá pravidla etikety. Mé dlouhé vlasy musím vyhrát. Musejí být trofějí. Oceněním. Musí to být něco takového. Opalování se před ultrafialovým zářičem je švindlování."
"Je to tedy něco jako indiánská čelenka?"
"Och, nikdy bych to neřekla takhle!" Začala se obracet na odchod.
"Počkej! Všichni vaši přátelé budou společně předstírat, že vám vlasy narostly během výpravy?" ("Namísto aby dělali něco jiného...")
"Všiml jste si," zeptala se zasněně, "těch krásných dlouhých vlasů v tatínkových filmech? Och, je jich škoda na těch ženách - ale jenom vlasy orientálců rostou tak rychle a jsou tak pevné. Proto je mohou prodávat a nechat si narůst novou úrodu."
"Myslím, že prodávají své vlasy, protože hladovějí!" - protestoval jsem popuzeně. "Prodávají je parukářům, protože je to jediný způsob jak mohou získat nějaké peníze na pytlík rýže. To je jestě horší než prodávat své tělo: je to prodej let života - let, během kterých vlasy rostly. Je to...."
"Och, skutečně?"
"Ony nejsou stádem ovcí, abyste věděla."
Najednou vypadala, jako by se měla zhroutit v slzách.
"Řekla jsem vám své tajemství! A vy se mi teď vysmíváte. Vy vůbec nejste džentlmen."
Já jsem si však nemohl nezpomenout na filmy Spojenců o hromadách oholených vlasů v koncentračních táborech. Nicméně mi tato myšlenka dala možnost dostat se z prekérní situace, nemínil jsem se s ní totiž hádat - ne na téhle lodi, kde byla miláčkem svého otce.
"Tak - jen nevyplýtvejte všechen film na moře," navrhl jsem. "Váš otec bude chtít udělat snímek z vašich narozenin."
"Ve své kajutě má spoustu balíčků s novými filmy," odsekla. "A spoustu exponovaných filmů, které jste ještě neviděl!"
A odešla do své kajuty.
Podle jejího nevyřčeného slibu - nebo hrozby - byla o dva dny později po večeři, sestávající ze dvou porcí telecího masa, další prohlídka filmů.
Nahnali nás do jídelny, zatáhli záclony přes okna a ztlumili světla. Na plátně blikala bílá čísla, pak naběhl ručně vyvolaný Technicolor.
Po zklidnělém modrém moři plavala džunka přetížená lidmi a jejich zavazadly. Na křehké lodičce bylo namačkáno na osmdesát nebo devadesát lidí. Byl to zázrak, že se ještě nepotopila.
"Tohle bylo před šesti měsíci," komentoval Herr Jünger. "Jsou to nějací lidé z Vietnamu. Lübeck na ně narazil na otevřeném moři. Ale bohužel, nemohli jsme je vzít do vleku. Naše loď dělá příliš velkou brázdu. Jejich džunka by se převrhla."
Friedolin zářil dolů na uprchlíky s nestoudnou benevolencí.
"A stěží jsme je mohli vzít jako cestující na loď. Paluby byly, jako obyčejně, příliš přeplněny kontejnery.
Kamera si zvětšila zubožené tváře, a hledala. Dlouze pak setrvala na neobyčejně krásné číňance s dlouhýma černýma vlasama, která byla oděna v otrhané košili a sukni. Jak Lübeck zareagoval na vzedmutí moře zdálo se, že Friedolin - usazen na svém výhodném postavení - přikývl.
"Samozřejmě jsme jim dali jídlo a vodu - a vysílačkou oznámili jejich polohu. Byli obráni o všechno své zlato buď komunistickou patrolou nebo piráty."
Několik dalších políček filmu bylo podexponovaných a tak krátkých, že jsem si říkal zda kamera náhodou nepracovala v sádrových prstech Friedolina - anebo odtud byla nedokonale vystřihnuta celá sekce filmu.
Jistě však vím, že jsem viděl tělo polonahé ženy ležící na palandě, černé vlasy byly rozprostřeny všude kolem. A vím, že právě v tom momentě se Fräulein Jüngerová koukla mým směrem.
Další sekvence ukázala džunku strácející se v dálce za zpěněnou brázdou Lübecku. To už bylo pozdní odpoledne; slunce se přemístilo o pár hodin. Na zádi džunky bylo vidět holohlavou postavu v cárech (možná starý muž, možná mladá žena), která pevně svírala nějakou hromádku; možná to bylo jídlo.
"Doufáme, že je někdo odtáhl do přístavu. Ale kdo by je chtěl?" povzdechl Herr Jünger. "Tak jako tak, dobře jsme je nakrmili - i když si myslím, že z toho množství masa se jim asi udělalo špatně."
"Byli zachráněni?" dotázala se Mrs. Hetheringtonová.
"Nevím. Nikdy jsme se nedověděli. Existuje spousta takových džunek, zmítaných v čínských mořích. Je to vina komunismu. Rozhodně jsme splnili svou povinnost."
"Chudáci - ale co se dá dělat?" zeptala se Mrs. Hetheringtonová. "I v naší vlastní krajině je už příliš mnoho přistěhovalců. Je třeba jim pomáhat, jenomže - škodí to ekonomice."
Na chvilku se zdálo, že mezi německými důstojníky a britskými pasažery převládlo společné spiklenecké mlčení. A já jsem se divil jestli jsem jen já sám ze všech cestujících, uhodl co se stalo....
Byli jsme na moři večnost a překřižovali jsme takové nekonečno, jaké jen na Zemi můžete najít - ale již následující den jsme měli vplout do plavebných cest k Panamě, kde jsme měli znovu vidět jiné lodi čekající na přeplutí kanálu.
A tak přišly narozeniny Fräulein Jüngerové. A bylo jí dvacet jedna.
Začátek oslavy byl plánován na příchod večera, na okamžik, kdy se slunce ponoří za horizont. Signálem na vystřelení zátek ze šampaňských neměl být ohňostroj na obloze - který by tak blízko střetu lodních cest mohl být špatně vysvětlen jako vystřelení nouzových signálních raket. Tedy žádný ohňostroj, ale pozoruhodný přírodní fenomén, který, jak jsme doufali, se při tomhle západu slunce bude opakovat. (A když ne, nevadí! Stejně by to nebylo osudové znamení....) Mluvím o 'zeleném záblesku'. Za bezoblačných, pokojných horkých dnů jako byl tenhle, dík nějakému atmosferickému jevu můžete v Pacifiku na pár vteřin vidět - když se upřeně díváte na horizont právě když se ponoří severní pól slunka - světle zelené světelné záblesky.
Na palubě jsme se sešli všichni kdo to chtěli vidět: cestující, důstojníci a Fräulein. V posledních několika týdnech jsme asi třikrát viděli nezřetelné zelené záblesky - jejich hledání se stalo čímsi mystickým, jako kdyby ty záblesky šly celou cestou napříč Pacifikem z Asie, jen aby nás dostihly; jako kdyby - v případě, že by se daly nafilmovat a velice zpomalit - jsme v těch záblescích mohli vidět obrázky pagod a džunglí, rýžových polí, hory Fuji, Angkor Wat - jako kdyby byli oceánským ekvivalentem pouštní fatamorgány.
"Tam!" vykřikla Mrs. Hetheringtonová, a zbytečně ukazovala rukou, protože všichni jsme měli oči na stopkách.
Byl to nejjasnější ze záblesků, jaký jsme dosud viděli. A hned byl pryč; horizont moře vypadal jako vždycky.
Vylítla první zátka ze šampaňského a proud pěny vyskočil na zábradlí.
Brzy byly naplněny všechny poháry a kapitán pronesl krátkou řeč. Všichni jsme připili na zdraví Fräulein Jüngerové, která se šťastně smála, její obličej z čokoládového obalu byl přímo vyzdoben úsměvy.
Herr Jünger vytáhl kulatou krabici - jako na klobouky - a daroval ji dceři.
Fräulein přetrhla stuhu a nechala jí třepetavě padnout do moře. Točila se na vodě jako červený had spěchající za záď.
Fräulein z krabice vytáhla dlouhou černou paruku. Vlasy byly lesklé, bohaté a plné.
"Ooh!" zvolala a vběhla dovnitř, aby si ji vyzkoušela před zrcadlem, a asi o pět minut později se vrátila změněna. Teprve pak se večírek rozběhl.
Všichni jsme pili přespříliš, dokonce i Britové.
Naštěstí - nebo naneštěstí - pak přišel čas večeře. Něco do žaludku.
"Och, počkejte," volala Fräulein Jüngerová, když jsme šli ke stolu. Mazlila se se svýma novýma dlouhýma vlasama. "Nechtěla bych si je zamazat šťávou od masa."
"Omáčkou," opravil ji kapitán. "Fleischsaft se do angličtiny překládá jako 'omáčka'."
"Jistě," souhlasil její otec. Na tuto speciální příležitost přinesl Friedolina a postavil ho do středu ubrusu, aby na všechno dohlédl. "Friedolin by byl nešťastný. Tohle je velice jedinečná paruka pro velice jedinečnou dceru. Není to kříženec z vlasů různých lidí; je z hlavy jedné ženy, které jsem dobře zaplatil. Koupil jsem ji a dal udělat speciálně pro tebe, Liebchen."
Zatímco jsme si sedali kolem stolu, fräulein odběhla odložit si své nové vlasy do kajuty.
Za dvě minuty se zamračeně vrátila. Stále měla paruku. Jablíčka jejích tváří byla pobledlá.
"Ale já si ji nemohu dát dolů!" Zkoumavě se podívala na britské pasažery. "Jaký je to vtip? Někdo dal dovnitř lepidlo."
"Nesmysl," řekl Herr Jünger. "Ohmatala jsi přece vnitřek předtím než sis ji nasadila. Dá se jednoduše svléknout."
"Ale to nepůjde dolů."
"Ukaž mi to. Možná je trochu těsná."
Zkoušel to, zatímco Herr Grünewald, připraven roznášet večeři, netrpělivě postával. Tatínek zápasil s dceřinou hlavou, a ta křičela bolestí.
"Stop!"
"Je to jako by ses tahala za vlastní vlasy, že?" zeptala se Mrs. Hetheringtonová s náznakem soucitu.
"Ne." Fräulein si držela hlavu. "Ne moje vlasy. Je to jako kdybych měla v hlavě dráty. Napíchnuté do mozku. Jako živé nervy. Jsem zmatená. Mám šílené myšlenky - to nejsou lidská slova! Nedovedu vydržet tu bolest, když taháte."
Paruka vůbec nešla dolů. Bylo to jako kdyby ji ten zelený záblesk přisvářel k hlavě.
Fräulein musela dostat sedativa a jít si lehnout.
Ten večer, vyjímečně, nebyly druhé porce masa - i když se Friedolin díval přes zatrpklou hostinu s nezmenšenou veselostí.
Paruka nešla dolů ani následujícího dne. Lpěla jako černá pijavice.
Dorazili jsme do Panamy a vpluli do klidného modrého prostoru za ostatními obchodními plavidly, které směřovali do mezery mezi Amerikami.
Fräulein si sedla venku na palubu, na slunce, které bylo blízkostí pevniny mnohem víc horké. Zakroutili ji do staré plachty. Jeden z členů posádky, elektrikář, který na lodi dělal i holiče, byl požádán, aby cizí vlasy z její hlavy ostříhal. Nějak se zdálo velice důležité, aby se každý pramínek zahodil do moře před tím, než Lübeck přepluje z Pacifiku do jiného moře.
Když holič udělal první střih, Fräulein Jüngerová hrozně vykřikla.
"Ne!" Vytrhla mu nůžky z ruky a pak si sevřela hlavu. "Ta bolest! Je to živý. Je to jako řezání mého těla ohněm! Vlasy jsou živé. Zapustily kořeny. Ona je mrtvá - já vím, že je mrtvá. Ale ona žije uvnitř! Její duše přešla do jejích vlasů - jako Samson, jeho síla!"
Chvilku blábolila v různých jazycích, jako kdyby s sebou mluvila dvěma hlasy.
To nemůže být pravda, ale.... Všichni jsme byli zděšeni, nevědíc co dělat nebo říkat. Kromě, snad, prosit něco o odpuštení. Nebo někoho, jehož jazykem jsme neuměli mluvit.
Loď zahoukala.
"Musíme se pohnout a přeplout," řekl kapitán. "Teď. Přichází lodivodský člun. Herr Jünger, prosím!"
Fräulein Jüngerová za sebou vlekla roztrženou plachtu jako ten nejchudší domorodý šat. V jedné ruce stále svírala nůžky - a já jsem jsem přemýšlel, jestli to byly ty samé nůžky jež si Herr Jünger půjčil od elektrikáře před šesti měsíci. Divoce se koukala směrem k okraji zelené panamské džungle, Asie obou Amerik pronásledována domorodci v hadrech. Její mysl byla zmatena jinou mrtvou myslí.
A já jsem byl také vinen. Vinen tak jako všichni ostatní. Protože i já jsem pil šampaňské na její narozeniny. A již tehdy, před týdny, jsem nevykročil přes palubu do teplého zapomnění Pacifiku.
Jak jen byly svěží a bohaté ty její vlasy. Jak bujně jí rostly. Vypadala jako nová žena. Téměř měsíc pak s námi byla samotná v Sargassovém moři a Atlantiku.
Jak tuhle cestu přežije Friedolin?
Nebo kterýkoli z nás. Nebo kterýkoli z nás.
Z anglického originálu The Flesh of her Hair v januári 1993 preložil Tomáš Fülöpp.
Publikované v The Magazine of Fantasy & Science Fiction, 1/1994, str. 75-90, Polaris, Frenštát pod Radhoštěm, Česká republika.
Text uverejnený na tejto stránke je dokončeným prekladom, ktorý bol Polarisu odoslaný dňa 19.1.1993. Verzia uverejnená v F&SF obsahuje niekoľko menších zmien vykonaných vydavateľom.
CZECH ARTICLEOCTOBER 20, 2018 AT 01:46:40 UTC