Třetí zpěvy staré Číny

Hleď, lidské srdce ...

Hleď, lidské srdce,
za vozem prach
zavíří vždy,
vždy zpět zas padá:
tak i tvá vášeň
vykvete vždy
a vždycky zas zvadá.
Za rok a za den
víš ještě, víš,
kohos měl rád
a koho ráda?

Neznámý

Rozverná žluva ...

Rozverná žluva s růží
křiklavě rozpráví.
Chladivým dvorkem se plíží
jarní den k poledni.
Záclonou lítá
vyšitý ohnivák -
větvička bezu naň splítá
stínoví drobných lat.
Sama tam noc jak noc sedám
u toho okénka,
hlavou mi občas kmitá
taková myšlenka,
hlavou mi občas kmitne
jak záblesk lucerny:
nejsi mi trošku věrný,
miláčku nevěrný?

Wei Čuang

Odešel člověk

Co jsem ho provodila,
co jsem se rozloučila,
srdce mě bolí.
Co zbývá?
Trocha vzpomínání,
to také odplouvá mi.
Ruku na zábradlí
rukávem smétám
stříbrné chmýří vrb.
Odplula vlna,
hory jsou v mlhách -
odešel člověk.

Kuan Hang-č'in

Novoroční slavnost v Hang-čou

To jednoho večera východní vítr
smyje sníh
z větviček vrbových.
V pozadí trčí,
tak jsko stíny,
paláce věže.
Před nimi frčí
fábory pestré
rybího kopce.
Vrátil se císař
v paláce brány
a u všech dveří
zaplály lampy
a na všech ulicích
veselí křičí.
V světničkách drobných
vítají muže
mladičké dámy.
S líčidlem ženy
poodhalují
perlový závěs
pro pokus prvý,
sklánějí hlavy
stydlavě, krotce
nad hlavy mužů, -
ve dlaních snítky rozkvetlých sliv.

Šeptají tiše:
Pobuďme spolu
dlouhá je, pane,
první noc v roce!

Neznámý

Příliv při ústí Čienovy řeky

Vzteku dech
ryk a řev
vyráží z Mořských vrat;
lodníci v kajutách
nestačí vykládat:
pomsty duch řádí.
Stříbrné horstvo vln
smáčí
nizounká mračna
nebem jak pádí.
Zem vlny tlačí -
zem tlačí vlny:
hluk -
jak by jízdy útočil pluk.
Na nebi střídá se
ouplněk luny
a luny nov,
tak jako na zemi
po každém večeru
vrací se ráno.
Ano -
kde jste, ó boje země Jüe,
kde jste, ó boje země Wu?
To nad vesnicí do dálky se ztrácí
rybáře píseň -
protíná tmu.

Neznámý

Kdy ustanou jara ...

Kdy ustanou jara, jdy ustanou jeseně,
co znám?
Z minulých jesení, z minulých jar,
co vím, co mám?
Věžičku naší včera zas protáh
východní vítr jiskřící,
proč nemohu tvář svou obrátit
k rodnému kraji,
měsíci?
Tam ještě stojí z nefritu schody,
ozdobné zábradlí,
jen tenké rety, ruměné rety,
jen ty se propadly.
Teskníte stále ještě
a moc?
Rozlitá voda mohutné Řeky
valí se na východ
v noc.

Poslední vládce Li

Tam na jih do Řeky ...

Tam na jih od Řeky
krásný je kraj.
Tam na jih od Řeky
každý se navrací.
Tam na jih od Řeky
stárnout by chtěli
celého světa tuláci.
Tam na jih od Řeky
vody jsou zelené -
víc nežli na jaře nebe,
tam na jih od Řeky,
tam vidím tebe,
tam v pestrém člunu,
tam se mi zdáš,
jak za deště šelestu
usínáš.
Tu vedle v krčmě studené ženy
tak jako měsíce chladný květ,
na štíhlých zápěstích
ustyd jim
sněžného poprašku led.
Tam na jih od Řeky,
tam když se nevrátím,
nežli mi v žilách dohoří krev -
smrti, přijď hned!

Wei Čuang

Voják teskní v pevnůstce Dlouhé zdi

Pod zdí tu sprchává podzim
na naše hlavy
a stárnoucí kraj.
Kotoučem slunce
divoké husy
prchají na západ.
Já kdybych moh!
Dokola slyšíš jen barbarů
hovor a roh.
Do věčné mlhy, visící
na horských štítů tisíci,
poklesá slunce.
Zapadlé městečko zívá,
jde spat. -
Pohár kalného vína
přede mnou, za mnou
na tisíc mil
domov.
Vlaštovka rychlá má křídla!
Tibetské píšťaly z dáli.
Jíní. Nedá mi spat
tesknice zlá.
Našemu rotnému zbělely vlasy
a nespí jak já.

Fan Čung-jen

Lenochova píseň

Moh bych mít práci, jsem však líný;
moh bych mít půdu - orat ji jiný!
Střechou mi prší - ucpat? Jsem líný,
šaty mám nadranc - sprav mi je jiný!
Mám tady víno - pít jsem však líný,
je to jak pohár by prázdný byl.
Mám tady loutnu - hrej na ni jiný,
já jsem moc líný.
Doma prý není ani hrst rýže,
ať jiné to hryže!
Přítel psal dopis? Co je v něm číst?
Mám se jej odhodlat otevřít?

Po Ču-ji

Mrak dojí déšť ...

Mrak dojí déšť,
tam na jih od Řeky,
jak je tam pěkně!
Dědinka u řeky, ryby a trh -
nad nimi vlákénko tenkého dýmu.
Cípečkem nebe divoké husy
táhnou:
tak přetáhly děje
života
Dívám se na ně bez hnutí, něm.
Husy, kam letíte?
Kdopak vás zastaví,
divoké husy?

Wang Jü-č'eng

Písnička sesazeného generála

Po stvolech bambusu
květy se pnou
a plní ulice.
U chýše doškové
řiďounký plot
cedí svit měsíce.
V skleněné číšce
selské je víno
a na bílé misce
bobů a švestek pár.
Přestaň se trápit,
odemkni srdce, hej!
Po celý život
si zachovej,
člověče, úsměvnou tvář!
V kruhu ač tří tisíc mil
nikdo tě nezná dohromady -
přec jednou přijde
generálská pečeť od armády!

Neznámý

I. Předjaří

Na horách bílá mlha - obráží krajinu,
hráz, nahých vrbin pár - písečnou rovinu,
vlaštovek nůžtičky - právě se vrátily -
kvítka, jež popelí v slunci se na chvíli,
i přední hlídky trav, když z mezí vyplují -
však vrby havrana? Doposud neskryjí.
Loudavě do hor jdu za vůní bylin svých,
se švestek ryšavých už slétá květný smích,
jen rudé oranže, ty ještě trucují;
a vrby havrana? Ne, ještě neskryjí.

II. Jaro v rozpuku

"Nevěsta věčná
v modravém domku
uprostřed opilých snů -
nevím, že za městem
opět je jaro,
opět je jaro
v rozpuku."
Žlutý člun pluje
děvče v něm pláče,
hříbátko černé
na břehu skáče.
- Před vrátky domku
klenutý můstek,
stínů klec zelená,
nevstoupím, poutník,
do říše vil,
kde milá má zavřena.
Žlutý člun pluje
děvče v něm pláče,
hříbátko černé
na břehu skáče.

III. Konec jara

Dřív: paprsky jara
byly jak víno,
kol klece závěsů
kmitaly vlaštovice,
dřív: u můstku vrby
lehounké chmýří
sily;
dřív: u chrámku v horách
zarudlé broskve
hedvábnou trávu
purpurem květů
kryly,

dřív -
Však žluvy zastárly,
ulétli motýli.
Teď jaro odchází,
kdopak je zdrží?
I jaro má konec.
Zelená tráva,
zakouslá do schodů,
roztává v dešti
a nahém ránu
větérek jitřní
pře sebou žene
houf hruškových květů.
A žluvy zestárly,
ulétli motýli.

Paní Huangová

IV. To vítr zahání jaro ...

Větérku jarní,
jarních dní,
mazlivý, hebký,
laskavý!
Větříčku jarní,
jarních dní,
divoký větře
toulavý!
Nabýti tebe,
za jarních dní,
první květ kdo by
rozdýchal?
Nebýti tebe
větře zlý,
kdo by svál
poslední -
a odnes tak dnešní jaro?

Wang An-ši

V. ... nebo jarní déšť?

Před deštěm viděl jsem
v květu
každičký pestík.
Po dešti marně zrak
pod stromy lupínky loví.
Včely a motýli
v rojích na zeď
lítají:
prchlo snad jaro
na zahradu k sousedovi?
Su Teng-p'o

VI. To s chmýřím vrb odpouvá jaro

Ve třetím měsíci
slétá
vrbové chmýří
rousavé:
krouží a víří
na vodu padá
odplave.
Bezcitná stvoření -
vlákýnka chmýří:
na východ míří,
na západ míří,
odplaví jaro toulavé.

Č'in Kuan

VII. Že by motýl kradl jaro?

Ve třetím měsíci
na květů šik
vrhá se motýl
loupežník,
posbírá jaro,
posbírá pyl,
celičké jaro uloupil
a odnáší v krajinu jinou.
U cesty sedí
opuštěn, sám
ubohý poutník
chvěje se zimou.

Šao Jung

VIII. Či žluva?

Proč -
když květ odkvétá,
a nejvíce voní,
kdy pod novým nebem se tísní
sta starých písní -
pročpak ty,
žluvo,
křiklavou písní
zaháníš jaro?
Jaro pak odchází, blázne!
Bez mezí táhnou se
sady a háje
a mžikem jsou prázdné.

Seng Liang-fu

IX. ... nebo kukačka?

Kukačka kuká,
zahání jaro.
Odchází.
Na věcech
slzí krev lpí.
Smutno je, prázdno
na pustém dvorku
za dlouhých dní.
Člověk se bojí:
nepřijde brzy
žloutlý soumrak
poslední?

X. Vlaštovka odnáší jaro!

Já -
stará žena -
bydlila dlouho
u řeky v domku
na hrázi Č'iena.
Malůvky trámů
vídaly oblaka:
letěla na jižní břeh.
Rozkvétá květ,
opadá květ.
Stará se, kolik
je ti už let?
Z klínu
žlutých švestek,
za oknem z mušelínu,
prší jich proudy.
Laštověnko, černý ptáčku,
s tečkou žlutou u zobáčku
laštověnko, počkej -
odnášíš v zobáčku
zas jedno jaro!
Do mraku vlasů
hřebínek zatknu,
nakřivo zatknu
hřebínek bílý,
zahraju chvíli,
zazpívám píseň : PÍSNIČKU O ZLATÉM ŠATU:
"Nelituj, pane,
zlatý můj šat,
polituj, pane,
mladých svých let!
Radím ti pane,
nečekat,
roztrhni - hned!
Stromy když vezmou
květový šat,
radím ti, pane,
nečekat,
utrhni - hned!
Květy když spadnou,
marno pak
větví si prázdných
nalámat.
Nelituj, pane,
zlatý můj šat!"
Umlkla píseň.
Dnes už víš -
barevná oblaka
nechytíš!
Do snu mi visí
stříbrný měsíc :
vyhoup se z dálky
rákosin jižních -
tam bylo doma
děvčátko kdysi.

Sestra básníka Su Tung -p'o

Ne - jaro odchází samo

Nezlob se na vítr,
nezlob se na déšť.
Jak je to marno!
Bez tahu větru,
bez pláče deště -
přec odejde jaro.
Drobounká švestka
stydlavě halí
tvář v rukávky rudé.
V kukaček
ostrém křiku
odtančí všude
květů stín.
Housenky tloustnou
a lístků moruše
je míň a míň.
Nevděčná jezera,
nevděčné řeky -
oblekou ze slámy
do deště plášť!
A ty chceš jaro zdržovat?
Pro sebe zvlášť?

Wang Jen-sou

Na smrt starce z města Süan, který vařil dobré víno

Vaříš přec ještě
i z rýže podsvětí
pálenku vonnou,
které jsi říkal
"Dubnové slunko",
staroušku mrtvý?
Tam v městě stínů
není však Li Po:
komu to prodáš,
kdo vypije ti to?!

Li Po

Podzimní ráno na horách

(Věnováno panu Lu, výběrčímu daní)

Blízko je všecko vzdálené,
když lesy kvetou podzimně
a my jsme sami.
Z koliby vyjdu -
hory, modré hory,
obláčky bílé, staří známí,
zdraví mne,
mne, živou tečku mezi nebem a zemí:
čekají na mne mezi piniemi.

Li Po

Probouzím se opilý za jarního dne

Je život lidský krátký sen -
proč tedy se tím trápit jen?
Jsem po celý den opilý.
U krčmy v trávě usnu na chvíli
a probudím se, hledím zahradami:
pták křičí někde mezi křovinami.
- Prosím tě pěkně:
večer je či ráno,
podzim či jaro?
Slavík jarně zpívá -
jsem dojat, chci si povzdychnout.
Zalezu tedy zase ve svůj kout,
zpívám si, zpívám,
k nebi líc:
při džbánku vína
čekám na měsíc.
A kde je starost?

Li Po

Sedím a dívám se na hory

(Zastavení v životě)

Již omrzele odlétají ptáci
i unavený oblak v dál se ztrácí -
jen my zůstanem,
Čing-t'ingu, má horo!
Viď - tak brzy
nás neomrzí
dívat se na sebe:
tebe na mne
a mne na tebe.

Li Po

Hledal jsem marně horského mnicha

Kamenů plnou
stezičkou úzkou
pomalu stoupám
Údolím rudým :
jedlová vrátka
zakrývá závoj
zelených mechů ;
na pustých schodech
drobné jsou křížky
stojáčků ptačích.
Nahlédnu oknem:
sprašovač bílý
na stěně visí
v závěji prachu.
Chtěl bych si vzdychnout,
odejít chtěl bych -
toulám se kolem.
Vonivá mlha
spadává dolů,
déšť kvítím voní,
snáší se na zem.
Samota chutná
jak selský chléb!
Opice modré
žalobně křičí.
Jak je to člověk
od svět vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v poohrském koutku!

Li Po

Na zříceninách paláců Su-čou

Zborcený teras
shoustlý sad,
oblékly vrby
nový šat.
Zelenou vodou
splývá
vodních trs kaštanů
Zpívá
nápěvek hravý.
Ze staré slávy
zbyl už jen měsíc
nad řekou Západu:
ten, který zářil
kdys na krásné ženy
v palácích krále země Wu.

Li Po

Třem přátelům

ze "Šesti zapomenutých u Bambusové bystřiny",
kteří se po krátké úřední kariéře vracejí do hor.

Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velkého -draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.
Vysoko v horách
zpívají muži
s hlavami v mracích
u vchodu jeskyň
na horském srázu.
Příteli Hane,
čestný a přímý,
přáteli P'ei,
ty se srdce jasným,
příteli K'ungu,
vzácný můj brachu,
přátelé červánků,
přátelé mraků,
čistší než obrys
borovic horských
těch, které stojí
šlehány větrem,
v samotě chladné
na srázích skal.
Pod jednou houní
leháte všichni
na holou zem.
Dva páry dřeváků
stačí vám třem.
Sekyra modrý
prorube led -
jak trnou zuby
v mrazivé vodě!
Dálka když křikne,
chodíte krajem -
bez cíle mračna -
v laskavé shodě.
Když jdete z hor
k lidem tam dolů,
štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď -
dlouze si hvízdá.
Včera jste snili,
že jsme zas spolu :
v údolí našem
vidíme hnízda,
čekáme - měsíc
plavně až vstane
z bystřiny naší
v bambusů háji.
Dnes už, dnes ráno
u brány Lu,
východní brány,
ve stanu piju,
loučím se s vámi.
Na zmrzlé stezce
kopyta kloužou
pohorských koní!
Neztraťte cestu,
šťastně se vraťte!
Myšlenky na vás
jsou jako tráva,
kouřová tráva
tam u bystřiny :
divoce bují
na jaře bují
i uprostřed zimy.

Li Po

Loučení v krčmě u Zlatého pahorku

Večerní vítr v přeletu
sem sněží květy akátů
a krčma voní.
Děvušky štíhlé země Wu
(má krásné ženy země Wu!)
nízko se kloní:
- Budete, pane, ještě pít?
To dobří chlapci Zlatých hor
se přišli se mnou rozloučit.
Já dál jdu zas, já jdu zas dál,
pohár se vrší na pohár,
poháry zvoní.
- Vy, pane, zeptejte se vod
Modravé řeky - na východ
jež pod vámi se vlní:
je delší řeka, či náš stesk
z rozloučení?

Li Po

Těkavá, běda, prchají léta ...

Život - toť poutník, který kolem míjí,
mrtvý - toť ten, který domů přišel zas.
Jedna noc dnes -
druhá noc zítra,
života zatím odplul čas.
Živý i mrtvý,
oba jsou, běda,
jediný starý, starý prach.
Jasem nesmrtelna
v temnotách
proč vábíš, měsící,
mrtvé, nás, příští?
I stromy ráje
končí na ohništi.
Zbělené kosti
mlčí beze slov.
Zná ještě borovice stará
dech jara,
vzruší ji kůru
luny nov?
Hned bolí to, co za mnou spí,
hned přede mnou co vstává.
Co je tu sláva?

Li Po

Hlad

Bylo nás deset
hladových úst -
vítr a sníh
nás rozehnal
do všech stran světových.
Naposled ode mne odešla,
hladem vypálena,
stará má žena.
Kdopak, kdo to byl,
kdo ji neživil
tak dlouhou dobu?
Ženo a děti,
jdu umřít s vámi
hladem a žízní.
Počkejte ale,
v světničce malé
ještě cos vrní!
Nemluvně:
chce se mu jíst!
Bratříček starší
odešel
do lepších míst :
přecpal se hlínou.Čí vinou?
Dvě rodné sestry
zůstanou jenom
v rodné mé chýši :
nouze a bída.
Druh druha hlídá.
neměl jsem zemi,
nebyl jsem voják -
dívám se zpět :
trpký jak ocet
byl proud mojich let.
Věcmi jsem nevinen,
které se staly :
bouře a zmatky
nás přelévaly
tak jako léta deště.
Jak dlouho ještě
budem tak žít
my, hladem spálený lid?!

Tu Fu

Vychrtlý kůň

Ve Východním předměstí
na hromadě písku,
na hromadě smetí
leží vychrtlý kůň
kostra a kůže.
Zvedám mu hlavu -
marně se vzpíná
a klesá na bok.
A přec kdysi klusal,
přec kdysi cválal,
na stehně s cejchem ;
vypálen cejch má :
náčelník šestého stupně.
Armády táhly tři kolem něho,
z tří armád ho nikdo nepolitoval.
Vyschlou má kůži
pod strupy bláta,
pod strupy špíny :
padají z něho jak vločky na zem.
Zbyl tu jak vyschlá
větevka v sněhu.
A ještě loni
jak vlna bouře
s pánem svým v sedle
hřměl na nepřítele.
Teď opuštěn, sklíčen
duch je jen koně,
který kdys hnal se
poli a luky.
Jednou , jen jednou
doskočil špatně
přes balvan s pánem,
zakop a smek se.
Jak spatří muže,
zdá se, že chce se mu
vyržát svou křivdu :
že ho tu nechali
pod chladným nebem,
za druhy že má
jen divoké husy.
Navečer nikdo
ho nevezme k sobě
do teplé stáje.
Navečer jenom
přilétnou vrány
klovat mu strupy,
boláky prasklé.
Kdo z vás se, lidé,
smiluje nad ním
a dá mu nažrat,
aby se zase na jaře jednou
popást moh v chrupké
vysoké trávě?

Tu Fu

Po sklonu nebes ...

Po sklonu nebes váhavým krokem
podzim se blíží.
Po dvorcích lidí měsíce stíny
ostře se plíží.
Panáček z luny tancuje chvíli
po hládi vodní;
Panenka z luny klaní se čile
jak dáma dvorní.
Zářivá chvíle, proč tebou hořkne
rudé mé srdce,
proš, chvíle, sčítáš prořidlé vlasy
na bílé lebce?
Neměl bys svítit, měsíci bílý,
na štíty, kopí,
neměl bys hladit vojáků stany,
mor naší doby.

Tu Fu

Za dům už spadla ...

(Nápodoba starověku)

Za dům už spadla slunce koule rudá
a jarní vítr chladí vějířem.
Noc průzračná se nebem rozklenula,
chce s námi pít: víno a krásu žen.
Zpívejme, pijme, noci, než je den!
Dopěto. Vzdychám. Jsem zarmoucen,
či šťasten? Otázka, hle, odvěká.
Dvě věci dojmou vždycky člověka :
na čistém nebi luny bílý led,
v kalíšku zářný, rozdýchaný květ.
Věčnosti vteřiny, kdo tvoji slávu poví?
Že za chviličku oblak luny skryje
a vítr schvěje květy magnolie? -
Pst! Tiše! Kdo ví? Kdo ví?!

T'ao Jüan-ming

Běženci

Na počátku vzpoury
jsme prchali na sever.
Noc. Hluboká tůně
na cestě do Peng-ja,
měsíce plamen na kopcích
nad Bílou vodou.
Po celou věčnost
rodina naše
klopýtá vpřed a potkává drsné,
mrzuté lidi.
Krajina stoupá, příkrá a vazká,
pták křičí nad bystřinou.
Jediný poutník nešel tam, odkud
my jsme kdys vyšli.
Z hladu má dcerka,
hloupoučká dcerka,
okusuje mne,
naříká, křičí.
A já se bojím, aby to nezaslech
tygr či vlci.
Zacpu ji ústa,
do pláště balím.
Zmítá se, hází
ze strany na bok,
točí a kroutí,
pláče a křičí
zlostí a hlady.
Synáček starší, ví co je s námi :
trhá si nezralé švestky.
Deset dní hřímá nám hrom nebo lije.
Bahnem a blátem se vlečem, vlečem,
druh drží druha.
Prší a prší
na cesty kluzké,
kluzké jak sklo.
A šaty studí.
Kousínek cesty děláme denně.
Sbíráme trnky.
Pod stromy spíme
a ze stromů kape.
Mokré jsou cesty,
když vyjdem ráno ;
svět v mokré páře,
když nastane noc.
Jen projít průsmykem,
průsmykem Lu-czi,
za ním je přítel
starý a věrný,
za ním je přítel Sun Cai.
Čest jeho vysoko trčí, vysoko trčí
nad černá mračna.
Večer už černěl,
když poutníky vítal,
poutníky zdrané.
Dokořán otevřel
hostinné dveře,
vytopil jizbu,
rozsvítil svíce.
Ohřál nám vodu
pro naše nohy.
Vítala nás i žena
a děti -
plakaly , když nás
viděly takhle.
Děti mé, únavou
zavřeny oči,
chvílemi jenom
do misky sáhly
s večeří horkou.
Vstal pak a řekl:
budeme nyní,
ctihodný pane,
jak bratr s bratrem.
Rok už je tomu,
co jsem ho nezřel,
roku stín smek se
po bílých hvězdách,
po rudé luně -
však barbaři severu
v šatech svých z kůže
zužují lid můj.
Kdybych měl křídla,
kdybych měl křídla,
vzlétl bych na nich
vysoko nad zem
žalovat nebi ...

Tu Fu

Chmýří bodláku

Hluboko v zemi
zapustil kořeny
bodlák.
Rozkvetl -
ve větru víří ,
tisíc mil
do dálky letí
bodláku chmýří.
Pod chladným nebem
na zemi spadne
pokorně, krotce.
Nikdy už, nikdy se nevrátí
ku rodné stopce.
Já, starý tulák,
tiše a beze slov
myslím teď na domov.
Tři roky nezřel jsem
uličku chudou
před svými vraty.
Třikrát už beze mne
na nízkých plotech
odkvetly bezové laty.Do dálky hledím
(prostore, živote!),
pustý je život, pusté jsou dálky :
chladné jen ohněm
na kopcích planou -
signály války.
Pod pláštěm noci
válečné vozy
drnčí a cinkají zbraně.
Myslím si maně,
jak brzy už, brzy
dorazíš ke srázu života.
Rok - dva - tři - čtyři?
Úděl tvůj býti tulákem
jako to bodláku chmýří.

Tu Fu

• Mathesiovy parafráze klasické čínské poezie

• Zpěvy staré a nové Číny
• Nové zpěvy staré Číny
• Zpěvy staré Číny

• https://cs.wikipedia.org/wiki/Zp%C4%9Bvy_star%C3%A9_%C4%8C%C3%ADny