Zabiják

Malý vrah, šestiletý Marek Bílý, běhá za míčem stejně nadšeně jako v osudný den (Peter Brenkus | Reflex č. 30, 1993, str. 29)

V prachu na zemi se válejí dvě těla. Záblesk. Ruka s nožem opíše půlkruh ke krku protivníka. Výkřik. Krev z přeťaté tepny stříká na stěnu. Vrah si uvědomí, co spáchal, a prchá z místa činu. Oběť zalitá krví chrčí a vrávorá ke dveřím. Je to dítě, sedmiletý chlapec: pudově hledá matku a s vypětím všech sil se dovleče až do bytu. Už nekřičí. Jen zděšené oči prosí o pomoc...

Scéna to byla jako z filmu. Jako ze stovek filmů, které nabízejí k vidění stále totéž. Nelítostné údery, zbraně, krev, smrt. Jenže teď nevrčela kamera, nebyli tu žádní kaskadéři, kteří by se po dotočené sekvenci umyli od kečupu a šli na pivo. "Filmovačka" byla skutečná, sedmiletý Marek Kaleja nebyl herec, a zatímco ležel ve vlastní krvi, jeho matka si v zoufalství rvala vlasy, přísahala pomstu vrahovi. Jak se zastavuje krvácení? Nevěděla. Když po dvaceti minutách přijela sanitka, bylo už pozdě.

Pečovská Nová Ves je malá vesnice na východním Slovensku. Cikánská osada, místo tragédie, leží tři kilometry odtud. Po cestě od ní kráčí do vesnice cikánská rodina Bílých, z níž pochází i vrah. Jmenuje se také Marek a je to také dítě — je mu šest let.

"Zabili by mi ho, kdybych ho nehlídal," rozhořčeně vypráví jeho otec Štefan Bílý. "Beru teď ženu i děti do vesnice. Bojím se o ně. Tady jsou: Lucka, Zdenko, Štefko, Marek..."

První týden po činu si vzal Štefan Bílý dovolenou, aby syna ubránil před pomstou zuřící Margity Kalejové. Pak musel do práce, ale jakmile odpoledne začnou cikáni v osadě pít, odvádí rodinu do vesnice. "Kalejovci jsou velká rodina a nás je málo."

"Domů se vracíme až v noci," dodává matka malého vraha. "Zavoláme policajty a oni nás odvezou až před dům. Příští týden mají vzít Marka do dětského domova, prokurátor to slíbil. Do té doby musíme vydržet..."

"Chtěl jsem s ostatníma klukama hrát fotbal. On mi to nechtěl dovolit. Prali jsme se, já vytáh' nůž a pích' ho." Marek Bílý je pěkný chlapec. Usmívá se a za míčem běhá stejně nadšeně jako v onen osudný den. Svědomí ho netíží. Nechápe, že zabil člověka.

"Marek je karatista," tvrdí pyšně jeho bratr Štefan. "Tak jako Van Damme na videu." A dodává, že Marek už umí i zpívat a tancovat.

Loučím se. "Nashledanou," odpovídají rodiče i děti najednou. Jen Marek je poslední. "Pochválen buď Ježíš Kristus..."

Malý kopeček hlíny na nedalekém hřbitově přikrývají nevkusné bílé květiny z umělé hmoty. Jsou zabalené v celofánu, dřevěný kříž. Pozoruji pavouka, který si v rozích tká svou síť a myslím na děti, jimž namísto pohádek v myslích běží příběhy se zabijáky, horory, filmy plné smrtícího karate, kaluže krve. A myslím na vinníka, kterým tentokrát není vrah.

• Maradona, Rambo a nepotrestaná vražda

• Nepotrestaná vražda